Réžia:
Gilles BourdosKamera:
Mark LeeHudba:
Alexandre DesplatHrajú:
Michel Bouquet, Christa Théret, Vincent Rottiers, Thomas Doret, Romane Bohringer, Laurent Poitrenaux, Solène Rigot, Carlo Brandt, Thierry Hancisse (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Životopisný film o posledných rokoch tvorby Augusta Renoira a začiatkoch kariéry jeho syna Jeana... Azúrové pobrežie, 1915. Starnúci maliar Auguste Renoir trpí stratou milovanej ženou a znepokojujú ho aj správy z frontu, kde bol zranený jeho syn Jean. Artritické bolesti mu sťažujú tvorbu. Keď do jeho života vstúpi očarujúca Andrée, starnúci maliar nachádza novú inšpiráciu pre svoju tvorbu. Jeho posledná múza má však silný vplyv aj na Jeana, ktorý prichádza domov na zotavenie... (RTVS)
(viac)Videá (2)
Recenzie (71)
Renoir je taký normálny film. Čo je zásadná výčitka tohto filmu. Film o oboch Renoiroch by mal byť výnimočný a nezabudnuteľný. Mal byť životnou úlohou Michela Bouqueta. Je "iba" jeho ďalšou skvelou úlohou. Inak film u mňa zabodoval svojou informačnou hodnotou, o súkromnom živote týchto dvoch velikánov som nič nevedel. Umelecky treba vyzdvihnúť kameru a hercov, scenár je tuctovejší. Ale kto povedal, že informačná hodnota diela je niečo menej, ako umelecká? Vadil mi dovetok, kde je porovnávaná kariéra Renoira ml. a jeho ženy, akoby ju tým tvorcovia chceli trochu dehonestovať. A to Renoir st. tvrdí, že si treba vážiť všetky ženy bez rozdielu. Čiže i keď ich kariéra skončí predčasne. ()
Film o malíři a jeho pozdních letech, fyzickém strádání, smutcích, krátkém sblížení se synem, nové inspiraci. Film plyne pozvolně, i když scény jsou plné emocí. Tváře herců jsou méně známé nebo úplně neznámé, a tak je možné se plně soustředit na příběh samotný. Některé scény působí svým nasvícením, barvami, mizanscénou, atmosférou jako obrazy. ()
Christina Theret je přesně ten tip dívky, co se mě nelíbí. Pravda, ve filmu je nádherná a nedivím se, že Auguste Renoir zblbne, ale já bych ji ani nefotil, natož maloval. Jako vyňatek s Renoirova života je to velmi zajímavé, ale u toho bych zůstal. A bylo to celkem dlouhé, ke konci už jsem se nemohl dočkat konce. ()
Režisérovi se podařilo přenést na filmové plátno celou tu nádheru Renoirových obrazů a dokonale vystihnout atmosféru, která provázela jejich vznik. Jsou to přímo vizuální orgie, doprovázené navíc krásnou hudbou. Děj filmu se odehrává v jednom z posledních roků Mistrova života, v době, kdy byl již hodně sužován nemocí a stářím. Jeho pozdní díla se rodila v bolestech a utrpení, ale přesto září pestrou škálou tónů jásavých barev. Malířovy moudré myšlenky a postřehy, týkající se života, malování a vnímání umělecké tvorby se jistě dotknou každého umělce a obohatí i člověka, který se sám alespoň dokáže z té krásy, kterou vytvořili jíní, radovat. ()
Estetická lahůdka, ale jen pro toho, komu vystačí dvě hodiny se dívat na travnatý svah s olivovníky, starý dřevěný ateliér, Azurové pobřeží, gaučíky, polštářky, starého malíře s hlavou jak TGM a svlečenou Christu Theret, to vše v záři zapadajícího slunce. Krásné obrazy z potoka, od vodopádů, pod stromy, z trávy i na silnici, skvělá hudba, velká porce erotiky, o kterou se stará krásná Christa Theret v pravidelných intervalech a ke konci jí ještě vydatně pomůže dost možná ještě mladší Solène Rigot (kterou jsem si dokázal zařadit až po nápovědě, hrála v v nedávném francouzském remaku Pregnancy Pact). Kdo potřebuje tempo, akci, napětí, víc děje, ruce pryč, malování není pro každého! Cinema Mundi, 2014. ()
Galéria (28)
Zaujímavosti (5)
- Film dosiahol kritický a komerčný úspech vo Francúzsku aj v zahraničí, najmä v Spojených štátoch, kde sa dostal na zoznam vybraných filmov kritikov The New York Times. (Arsenal83)
- Zástupcovia Francúzska zvolili snímku ako svojho kandidáta do boja o nomináciu na 86. ročník Oscara v kategórii Najlepší cudzojazyčný film za rok 2014. (MikaelSVK)
- Renoirovy tahy štětcem ve filmu nepředvádí Michel Bouquet, ale francouzský padělatel Guy Ribes, který dokázal svůj talent uplatnit legitimním způsobem. Je autorem všech Renoirových pláten, které se vyskytují ve filmu, a to díky Muzeu Orsay, jež mu povolilo soukromou prohlídku obrazů, včetně veřejně nevystavovaných. Režisér James Ivory si postěžoval na fakt, že kdyby měl tohoto padělatele už u filmu Přežila jsem Picassa (1996), byl by to vizuálně úplně jiný film. (Locksley)
Reklama