Róza

Do určité míry se nabízí paralela se Sudety, ale to, co se dělo v Polsku, bylo mnohem horší, protože do napjaté situace, která vládla mezi Poláky a mazurskými Němci, výrazně zasahovaly hordy sovětských vojáků, kteří se chovali hůř než zvířata. Uchránit tak statek se vdovou po německém vojákovi byl takřka nelidský úkol předem odsouzený k nezdaru. Těžce depresivní a špinavý film, který poválečnou dobu ukazuje tím nejkrutějším způsobem a vyloženě koupe diváka ve vědomí, že to nemůže dobře dopadnout. Utrápený (myšleno v dobrém) projev Agaty Kuleszy pak celou marnost ještě prohlubuje. Pro mě jeden z nejlepších polských filmů vůbec. 100% (16.07.2015)

Pokud dostal Wojciech Smarzowski úkol od producenta: Vojto, prosím tě natoč mi film tak depresivní, že se z toho všichni poserou, bylo by to za pět. Vojtovi se to skutečně brilantně podařilo. Někdy po válce se všechno násilí, co jen může být, soustředilo do čtverce o rozloze cca 1 hektaru v Mazursku. Nezůstalo jen násilí, znásilňování, bití ale přichází i rakovina. A do toho přicházejí polští komunisté a NKVD. Možná se něco podobného vážně někde v Mazursku stalo. Má ale smysl o tom natočit 94 minut materiálu? Neustále opakované násilí na obrazovce je takto devalvováno a divák spíše očekává, že Rózu zase zbijou a znásilní, však už si zvykla. Závěr je poněkud stupidní a snižuje cenu filmu jako celku. (02.05.2013)

Zdálo se to nejprv přepjaté a patetické, jako by kdos bez Vláčilova citu pro výtvarno a nedořečeno zkoušel natočit Adelheid. Nefungovalo to zejména ve chvílích, které měly naznačit prchavou idylu (vyjížďka na ryby nebo hrátky s kolem jak ukradené z Butche Cassidyho). Ale nakonec se nedalo polské (respektive mazurské) tragice nepodlehnoutl. Tadeusz je vzorový vzor chlapa a smělý kandidát na nejkladnějšího necomicsového hrdinu v dějinách filmu. Jeho neústupnost tváří v tvář mnohotvárnému poválečnému zlu, tváří v tvář všem těm hrubým, hrbatým a slizkým řešením, jeho schopnost být skutečný muž a nebýt macho, zatímco byl obklopen machovitými nemuži, si mě získala, takže i občasnou polopatičnost bylo filmu snadno odpustit. Za vyždímané emoce jsem se nestyděl. (27.11.2014)

Co chybělo filmu Dom zly, to zde máme bohatě: charaktery a silný příběh. Toto není pouze obraz mravní devastace, ale příběh hrdinného odporu proti ní. Skvělý film! --- Méně skvělé jsou komentáře. Protože vyzařují českou povahu. Mnozí pochybují, zda byla ta doba opravdu tak drsná. Jiní zmiňují historický revizionismus, když v tomto příběhu jsou zlí hlavně Rusové. Málokterý z Čechů si opravdu uvědomuje, jak byla česká pozice ve 20. století unikátní: v míře kolaborace s Němci i Rusy se nám nikdo v Evropě nevyrovnal. My jsme se pokaždé ochotně sklonili a přežili s minimem šrámů na těle a totálně zasviněnou duší. --- Poláci vzdorovali oběma, Němcům i Rusům. Za Stalina bylo Polsko reálně okupovanou zemí a maršál Rokossovskij, u nás "osvoboditel", vykonával funkci guvernéra z postu polského (!) ministra obrany. Poláci krváceli podstatně víc, ale kontury Dobra a Zla vystupují v jejich vědomí mnohem zřetelněji. Jasněji se vyjadřují i dnes, a to jak k minulosti, třeba skrze podobné filmy, tak k přítomnosti a budoucnosti - konkrétně v tom jak aktivně pěstují strategické spojenectví s Amerikou. My ne. My budeme mlžit, omlouvat, zapomínat, uhýbat před odpovědností (brdský radar), nanejvýš se opatrně a smířlivě pokáráme (Kawasakiho růže), a až se na nás zase snese nějaký průser, pokorně se skloníme. (17.06.2014)

Silný a smutný film na téma soužití Poláků a mazurských Němců na konci druhé světové války. Holt ne pro každého byl konec války vysvobozením, utrpení některých obyčejných lidí pokračovalo i nadále. Nejhorší musela být ta bezmoc a beznaděj. Herecky zde exceluje Marcin Dorociński, zdatně mu sekunduje Agata Kulesza. Myslím, že Poláci natočili skutečně velmi kvalitní, leč depresivní snímek o jedné z mnoha černých kapitol jejich trnité historie. (16.08.2014)