Hedwig a Mizerný palec

Za každou cenu neotřelý pohled na problematiku hledání sexuální identity. V každém ohledu divný film o divných lidech, kteří dělají divné věci. John Cameron Mitchell, stvůrce toho všeho, zároveň představitel titulní role „sešité transky“, si nenárokuje naše sympatie, neatakuje naše city a zoufale vás nežadoní „buďte tolerantní“. Vypráví jeden příběh, možná příběh svého života (ujetou historku s gumovými medvídky a berlínskou zdí by nevymyslel ani Charlie Kaufman). Možná příběh, který vás bude bavit a dojímat. Nezanedbatelnou část filmu tvoří hudební čísla s nikterak geniálními texty. Tyhle videoklipy doplňují jednoduché animované pasáže, připomínající stylem i jednoduchostí chápání světa výtvory malého dítěte. Tím asi bude také Mitchell - malým zvrhlým dítětem, které na plátno rádo nanáší výrazné barvy, aniž by jim dodalo nějaký řád. 70% Zajímavé komentáře: hirnlego, Eodeon, Sokkk_y (20.06.2008)

Strašně jsem toužil po tom, aby mě někdo nadopoval energií. Nějak jsem uvadal a všechno šlo od nikud nikam, k destrukčním představám. Skrz unavený oči jsem viděl něco jako chlapa. Asi. Při zaostření a nastartování mozku mi došlo, že koukám na ženskou. Asi. Zpívala a já se jal odhánět pesimistickou náladu hromovým zakřičením. Podobné jako tomu bylo před x lety s Ktož jsú boží bojovníci, možná víc hardcore! Krom elánu hlavní představitelky, mě zaujala pravdivost textů. Slyšel jsem něco o lidech rozdělených vedví, že jsme byli rozděleni za trest, a pokud to tak půjde dál, zůstaneme sami, šedivý a zlomený. Bylo to tak nádherný, těžko slovy popsatelný, až se mi rozklepala kolena. John Cameron Mitchel hraje transexuální Hewigu, jako kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Velmi sugestivní! V úvodu jsem psal, že jsem potřeboval něčemu zase věřit a být pln energie. Hedwig a Angry Inch nejen, že mou představu naplnili po okraj, ale ukázali mi svět zase z jiný perspektivy. Možná se to nezdá, ale fakt to dodá odvahu. Něco říct, k něčemu se odhodlat. V závěru odchází nahý John od kamery, jako nová bytost. Vzpomněl jsem si na podobný film, Snídaně na Plutu. A docvaklo mi, že nepotřebuju být kdovíjak sečtělej, mě stačí, když budu tam, kde jsem a hlavně s vědomím, že tu pro někoho jsem.. Perfektní!!! (23.11.2009)

Nevšedně krásný hudební film /pár prvků muzikálu tam sice bylo, ale nazývat to muzikál bych si úplně netroufl/, který se po skončení jevil o to krásnější, protože krom neuměle procítěného příběhu přináší i něco málo pravdy o hledání obnažené identity každého z nás. I když, pro mě bylo přecijen nejvýraznějším motivem filmu /opět/ hledání, tentokrát té //druhé poloviny//. Líbila se mi na něm otevřenost podání, pro které nebylo nic zapovězené, vizuální stránka - barevná, expresivní, kýčovitá - pokud má ten výraz i pozitivní význam, pak se pro nic nehodí tak moc, jako pro tento film, dobré animované sekvence, které napovídají inspiraci v Pink Floyd: The Wall, další nevšední a dnes už nepochybně kultovní ne-úplně muzikál, výkony herců snad nemohly být lepší a jako jedna z nejdůležitějších /dost možná nejdůležitější/ složka hudebního filmu neselhala ani jeho hudební stránka a vychutnal jsem si snad každé představení, i přesto, že tenhle styl není můj šálek horký čokolády :)) (03.11.2006)

No nevím, mnoho z vás tady reptá nad průměrností písniček, mně přišly naprosto skvělé a spolu se soundtrackem z Velvet goldmine opravdu prvotřídní glamrockový nářez. A samotné zpracování filmu? To je plné nápadů, ať již prací s kamerou, tak kompozicí scény a záběrů. A pokud jako divák přistoupíte na podivně surrealistické vyprávění, není o čem. Michael Pitt si prostě umí vybírat filmy. 8/10 (29.04.2014)

Srovnávání s filmem Rocky Horror Picture show není na místě. Není to ani muzikál ani parodie. Možná v některých podivnostech, to by šlo srovnávat ale více filmů. Hedwig a Angry Inch je spíše drama v podobě hudebního filmu s prvky cynického humoru a občasné nadsázky. Největší problém pro mě byl hlavní představitel, který se mi nelíbil ani trochu, ať už fyzicky, nebo svým životním přístupem. Ano, uznávám jeho herecký výkon, to ale na věci nic nemění. Příběh je prakticky na jednu větu a dozvídáme se jej z monologů hlavního hrdiny a z písniček, které zabraly snad polovinu filmu a patří k tomu lepšímu z filmu. Právě monology, občas pod velkým nánosem sebe lítostných keců, dokáží ukrýt povedený vtip, porypnutí do společnosti, či zajímavou myšlenku. Jako celek mě ale film nebavil a ani nevím, kdo mně jej kdy doporučil a proč jsem se na něj díval. Opakovaní se konat nikdy nebude a teď je to na slabší dvě hvězdy. (08.06.2021)