Dôstojník a špión

Člověk musí (chtít) překousnout to počáteční rozvláčné tempo vyprávění - druhá půlka už pak graduje pěkně. Je to spíš film pro ty, co o Dreyfusově aféře neví nic bližšího (popřípadě vůbec nic), ale to nepovažuju za nedostatek. Přeci jen nejde o událost, která by se filmového zpracování dočkávala každý rok znovu. Přitom je ale natolik zajímavá a nadčasová, že by si to vlastně zasloužila. Polanski opět nezklamal, byť tenhle titul se nepochybně zařadí mezi ty snáze přehlédnutelné, co se jeho pestré filmografie týče... 70 % (09.08.2020)

Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% (17.05.2020)

Vypadá to jako béčková varianta obrazů Auguste Renoira a filmu s Jeanem Renoirem s těžkými kusy viktoriánského nábytku. Jako by to režíroval nějaký filmový znásilňovač. Ale Dreyfus má něco současného a má co říct i světu ve kterém žijeme. Polanski fakta z encyklopedie ilustruje pozorně, ale vlekle a s řadou zbytečností. Polanski dostal za film cenu rancouzské filmové akademie Cesar za pečlivost, důkladnost, důslednost dobové patiny, za politickou korektnost, za pozornost cizince vůči dějinám země, jež mu poskytla azyl. Ve filmu je polopaticky zdůrazňovaný antisemitimus – „Římané házeli lvům křesťany, my židy“, nanicovatá role Picquartovy milenky, již pochopitelně hraje režisérova manželka Emmanuelle Seignerová, i bezúčelné střídání časových rovin. Naopak účinkuje kresba prostředí od salonů po špeluňku, kde sídlí špionážní úřad, a také metodika vyšetřování, která mnohdy připomene seriál Dobrodružství kriminalistiky. Ovšem točí se vesměs kolem dopisů, což není zrovna strhující rekvizita, zvláště když se připočte úporná snaha, aby si vydatně „zahrál“ každý útržek papíru, každý klíč od dveří či od trezoru. Snímek Žaluji! je prostě hodně procedurální, konverzační a konvenční včetně stavby: jednu hodinu Picquart odhaluje pravdu, druhou hodinu se ji snaží zveřejnit navzdory odporu svých nadřízených, kteří se obávají blamáže. Aneb historické Tři dny Kondora, nicméně bez akce, bez tajemství a bez diváckých sympatií pro osamělého pěšáka čelícího spiknutí mocných. Jean Dujardin v hlavní roli zosobňuje až příliš hrdinský typ fešného oficíra, jediného spravedlivého mezi zaprodanci. Louis Garrel coby Dreyfus má zas poměrně málo prostoru a ostatní herci jen vyplňují příslušná políčka v modelové partii. Teprve zručně inscenované soudní divadlo vnese do akademické podívané vzrušení a napětí, zatímco vnější efekty v podobě šermířského souboje nebo digitální bouře nad Ďábelským ostrovem vyznívají uměle. Ještěže finální setkání obou klíčových mužů má pěknou pointu. Ale v tak popisném pojetí mohl Dreyfusovu aféru natočit kdokoli. Kdyby do případu nevinné justiční oběti zkusil Polanski propašovat paralelu s vlastním osudem „štvance“, byť sám se k vině za znásilnění nezletilé dívky přiznal, měl by film Žaluji! alespoň příchuť provokace. (22.04.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

Polanski nepolanski, väčšina sa bude nudiť. Dreyfussova aféra je niečo, čo je stredoeurópskemu divákovi na hony vzdialené. Ja som sa celkom tešil, ale postrádal som nejaké väčšie tempo, dramatizáciu i možno napätie. Cez dialógy sa preklenieme celým týmto nešťastným príbehom od podozrenia, až po vyšetrovanie, odsúdenie. Ale po tejto téme by Polanski nikdy nesiahol, keby Dreyfuss nebol jednoducho žid. A že chce poukázať na súčasný antisemitizmus? Tak ja fakt neviem, v akom svete ľudia žijete, ale západná civilizácia je celá ovládaná ľuďmi židovského pôvodu a žiadny antisemitizmus v Amerike ani Európe neexistuje, resp. len okrajovo v hlave pár bláznov moslimov. Široký antisemitizmus existuje len v islamských krajinách. Ale pre tie sa asi tento film netočil. (21.04.2020)