Dôstojník a špión

Ve chvílích, kdy se podplukovník Picquart snaží přesvědčit své nadřízené o Dreyfusově nevině, může divák jen bezmocně skřípat zuby. Totéž platí i o sekvencích ze soudní síně a u ukázkách, kam až snaha o prosazení spravedlnosti hlavního hrdinu dovedla. Nicméně pokud jde o samotné vyšetřování či chvíle z Picquartova osobního života, tak film trochu ztrácí a taktéž bych ocenil více prostoru pro Dreyfuse a jeho rodinu. Na to, že právě Dreyfus je styčným bodem celého filmu, je ho tu na můj vkus strašně málo. Každopádně slušná práce a člověku ten tupý antisemitismus, se kterým se ostatně setkáváme i dnes, prostě nejde na rozum. 75% (17.05.2020)

Troufám si tvrdit, že v různých žebříčcích nejlepších filmů za rok 2020 se tenhle film objevuje zcela právem. Pro tentokrát všechen respekt Romanu Polanskému, jemuž se lišácky povedlo, že jsem se u tohoto více než sto let starého, notoricky známého příběhu ohromné křivdy ještě jednou opravdicky pohoršil. Kvituji, že je film vyprávěn z perspektivy plukovníka (?, ve vojenských hodnostech se skutečně nevyznám) Picquarta. Bolestnější než nespravedlivé odsouzení je, když je tupen hlas svědomí, když jsou umlčováni pomáhači spravedlnosti (tehdy již není bezpráví výjimkou z pravidla, nýbrž obecnou normou). 80% (08.01.2021)

Nikam nespěchající starosvětsky natočený snímek podle skutečných událostí o Dreyfusově aféře z předválečné Francie, kdy byl díky všudypřítomnému antisemitismu neprávem obviněn z velezrady člen francouzské armády židovského původu - Alfréd Dreyfus. Roman Polanski je zkušený režisér a zde to krásně demonstruje. Je to výborně natočené a přesně obsazené dobové drama s nádhernými kostými. Je evidentní, že je to téma, které je Polanskému bezesporu blízké (byť je dosti podobné Zločinu v Polné). Jen je škoda, že je to místy až moc sterilní a odtažité. Také tomu tak úplně nesvědčí nelineární vyprávění. Prostě takový Motýlek v Paříži. Jde vidět, že “demokracie” měla a stálé má své mouchy, proto je třeba mít tyto příběhy neustálé na paměti. Bohužel se příběhu nedaří dostatečně se zarýt pod kůži, přestože na to potenciál jednoznačně má, proto jen 7/10. (22.01.2021)

Určitě není problém dát tomu s čistým svědomím tři hvězdičky, protože to celkem neutrálně představuje důležitou historickou událost. Určitě se to dá dětem pouštět ve škole. Ale proto to snad neexistuje? Co nového nebo aspoň zajímavého ten film říká o jedné z nejznámějších událostí historie 20. století, kde jsou nekonfliktně rozděleny role na hodné a zlé a není tu vůbec co řešit? Kdyby se Polanski hystericky snažil hledat paralely ke své situaci, bylo by to aspoň nějak zajímavé, ale to on rozhodně nedělá - a ať si to uvědomuje, nebo ne, Dreyfusova aféra nemá s jeho skandály absolutně nic společného a on (privilegovaný člověk, který ani nepopírá, že spáchal, z čeho je obviněn) není v pozici Dreyfuse (člověka křivě obviněného na základě jeho původu), takže ani z tohohle úhlu tu nemám co řešit. Vlastně v celém filmu nemám co řešit, snad jen jak hnusně vypadá ta digitální kamera. (08.08.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)