Pád Bieleho domu

To byl teda nightwork, to ti povím. Potemnělé kino nabídlo první záběry, které místo vyvážené ostrosti a jasu ukázalo jen takové velké šedočerné nic prošpikované několika sněhovými vločkami. To jsem totiž ještě netušil, že zhruba od poloviny filmu upadne Bílý dům do tmy. To asi chtěli poukázat na ten kontrast, rozumíš, ne? Bílý dům ve tmě. Jako fajn nápad, ale já nic neviděl. Tolik k báječnému pocitu z kina. Film mě, v těch místech, kde něco vidět bylo, drtil už od začátku. Hned po té nehodě, kdy prezidentova limuzína sletěla z mostu jako shnilá hruška, začal prezident ve zpomaleném záběru křičet: Nééééééé... a za chvíli i jeho synek: Máááááámiiiiiii..., jsem poznal, že to bude něco extra, fakt. A bylo. Celé dvě třetiny filmu byly natočené tak, že jsem z toho měl dojem, jako by to točili výhradně pro Kim Čong-una k narozeninám nebo co. Úplně vidím, jak si pořád dokolečka sjíždí kinorip tohoto snímku do té fáze přepadení Bílého domu a strašně se u toho chechce. Mně ale do smíchu moc nebylo. Vlastně jednou jsem se usmál, to když Buttler měl nějaký hlody na toho severokorejského teroristu. Každopádně to bylo mnohem lepší, než poslední verze Red Dawn, co do ztvárnění představy útoku na USA. Celkově mi to ale přišlo takové splácané, že k tomu termínu nightwork přidávám ještě patchwork.                                                                                                                                                                                                                                                    Nakonec jsem pochopil, proč jsem v celém kině v podstatě sám. Byla to fakt ptákovina, pomyslel jsem si, ale jak jsem opouštěl kino, všiml jsem si, že kdesi v rohu se mačkali dva Vietnamci. Odcházeli zamlklí a vyhýbali se cizím pohledům. Šel jsem v jejich stopách a vidím, že nasedli do neoznačené dodávky a odjeli směrem do centra města, někam tam, kde je naše radnice. Celou noc jsem nespal pronásledován výčitkami, zda jsem neměl upozornit starostu na možný útok. Ráno jsem jel centrum očíhnout. Objevil jsem tam opuštěnou dodávku. Jinak všude klid. Situaci budu nadále sledovat. Když by se něco dělo, budu vaše oči i uši, platí? Tak, žádný vylomeniny, Segruš je na místě. (18.04.2013)

Jak se dá spojit ultrapatos rozstřílených vlajek v záři večerních červánků a "down to earth" thriller o špičkově vycvičeném buldozeru, který někdo hibernoval za časů Reagana? Dost blbě. O tom to celé je. Bavily mě odkazy na devadesátkové filmy podobného typu (rozevlátý steady cam, prezident family guy a soundtrack na pomezí táhlých smyčců a pompézních hradeb dechů), co mě fakt nebaví je totální absence nadhledu - nejen v té ódě na svrchovanou moc USA a bezchybnost jejích hlídacích psů (Butlerů), ale především v obrazu severokorejského nepřítele, který je tak nudně okleštěný na nenávistné a brutální jádro, že souboj s ním postrádá cokoli emotivního a on sám je naprosto nezajímavý (navíc držka jednoho z nejdementnějších bondovských padouchů tomu dělá medvědí službu). Střídání solidní akce s divadelními (a de facto naprosto odlidštěnými) proslovy záhy přestane bavit. Srovnání s Die Hard je mimo mísu, tenhle film působí v jádru mnohem zastaraleji - a tam, kde zkouší působit moderněji, se to s jeho prostotou tluče. Škoda, fakt jsem tomu šel naproti a první půl hodinu se výtečně bavil. [50%] (08.04.2013)

Pane jo, jestli tohle viděl Kim, zavře toho holuba trénovaného nést jadernou hlavici zpátky do holubníku a přepíše strategické plány! Ač originální název spíše patří ke krizi japonského výrobce fotoaparátů, bude se zas a znova vyjebávat (neplést s vyjednávat) s teroristy. Fuqua se pokusil o poctivý akčňák jako z dob minulých, jenže svoji (nejen ideologickou) moderností přišel o náboj nadhledu i lehkost. Nicméně jsem si vědom, že kdyby se toho chopil Bay, či bláznivý Rolie, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Ostatně, druhý jmenovaný už finišuje s počinem, v němž Tatum v sídle prezidenta USA utancuje zlotřilé teroristy k smrti, takže se mám na co těšit.. Tady se občas připomene 9/11, Bůh žehná, až ho z toho bolí ruce a přísahá se na vlajku, co teatrálně padá ze střech. Není co divit, že jsem měl poslední dvě minuty položenou ruku na srdci. Ne, nebyl to infarkt. To já jen povstal a na celý sál si dojatě broukal Prapor posetý hvězdami - navzdory tomu, že mě vyrušováním podráždění diváci zasypávali nadávkami a poloprázdnými kelímky od coly. K absolutní nirváně mi scházel závěr, v němž by hrdinný agent se znovu nabytou ctí skopl toho na svobodu šlapajícího Asiata do fontánky před Bílým domem. „This is White House!“ (15.04.2013)

Sympatické, vtipné, nahláškované a umřelo hodně náhodných kolemjdoucích či jinak neviných lidí. Kim se za americkou PR kampaň vůbec nemusí stydět. Stačí střihnout konec. ;) Butlerova show je chladivou náplastí za McClaneovo nedávné selhání. Kurvuje se o sto šet a nadřízení se stírají jedna báseň. Úvodní atak má nehorázný drive a odnese to i Washingtonský pyj, nemluvě o zdemolování poloviny domu (včetně Lincolnovy ložnice) a mnoha hektarech pěstěného trávníku. Triky jsou možná okatě digitální, ale za relativně málo peněz tu slyšíme dost muziky (ze samopalů a RPGček), herci si taky svoje odehrají a i když je scénář béčkový až na půdu, pohladí na duši. Hudba je rovněž příjemně patriotická. Prostě Seagalovka křížená 24kou featuring Leonidas. Kdo chce víc má smůlu. (17.04.2013)