Vyháňač diabla

Na svou dobu absolutně šokující. Herečka zanedbává svou dceru, která po tom co je opustil otec dost trpí. Chtěla by více pozornosti, kterou se jí matka snaží vynahradit ve všech volných okamžicích. Všechno tak naznačuje tomu, že se něco stane. A tím něčím je démon, který se zmocní těla dvanáctileté dívky. Celý příběh jde cestou, na které se vyskytne vražda, desítky vyšetření v nemocnicích, návštěvy kněží a vše přitom vede k hlavní složce celého filmu, tedy k vymítání. Film reflektující téma doby kdy byl natočen (1973), odstartoval pak celou vlnu posedlostních hororů. Poukazuje na zranitelnost dětské duše, na to jak je důležité být svým dětem nablízku. Režisér legendární Francouzské spojky William Friedkin rozpoutal nejšílenější natáčení v dějinách filmu. Četl jsem, že aby docílil skutečného výrazu děsu v tváři herců, střílel jim za zády z pistole. Tehdy čtrnáctiletou představitelku Regan nechal jen ve slabé noční košilce několik hodin v místnosti podchlazované pod bod mrazu, aby dosáhl co nejpřesvědčivějšího vjemu, když postavám vychází pára od pusy. I přes podobně šílený přístup dosáhl naprosto šokujícího výsledku. Film v roce svého uvedení do kin naprosto šokoval celý filmový svět. Diváci v kinech omdlívali, zvraceli, kinaři dokonce nechávali u řad sedadel kyblíky, aby diváci pokud možno neznečistili podlahu kina. Friedkyn dokázal dostat z herců maximum, scénárista William Peter Blatty, který film jednak produkoval a byl zároveň autorem psané předlohy, spolu s ním dovedly příběh až k legendární proslulosti. Však také Blatty dostal za scénář Oscara. Především scény s posedlou Regan jsou naprosto dokonalé. Nijak přehnané, přesto strhující a děsivé. Skvěle byl také zastoupen střih, protože hlavně při závěrečném vymítání do děje zasahují záběry na praskající zdi, na pohybující se nábytek, dveře co se sami zavírají, démona který vystupuje z dívčina těla. Speciální efekty a zvukové efekty jsou další skvělou složkou filmu. Jak maska Regan, tak dokonalá automatická loutka, které otáčela hlavu o 180 stupňů. Zvukový mistr Gonzalo Gavira pak připravil démonův hlas. A za své zvukařské umění na tomto filmu také obdržel Oscara. Ale co se Oscarů týče, byla akademie vůči celému filmu dost tvrdá. Kvůli šokujícímu ději, šokujícím scénám tak nebyl oceněn ani jeden z vynikajících hereckých výkonů. Dokonce představitelka malé Regan Linda Blairová nebyla vůbec nominována. Jako čtrnáctiletá ale předvedla naprosto úžasný výkon, i když některé scény za ní natáčela dublérka. Ovšem výkon Ellen Burstynové v roli Reganiny matky si Oscara určitě zasloužil. Její ztvárnění zoufalé matky bylo naprosto dokonalé, výraz v její tváři dokonce naznačoval, že se snad ani nejedná o film, ale že se jí muselo něco stát. Pravé slzy, hysterické výstupy, hádky. Bohužel jsem neviděl film v původním znění, kde by ještě více vynikl herecký projev, tedy hlavně ten hlasový. Z dalších hereckých výkonů musím vyzvednout především Jasona Millera, který ztvárnil otce Karase. Na roli kněze se hodí perfektně a na jeho postu si nedovedu představit jiného herce a to ani ze současnosti. Stejně jako Burstynová je i Miller ve své roli vynikající a i on si podle mě Oscara zasloužil. V neposlední řadě musím ještě zmínit výkon Maxe Von Sidowa. Herecká legenda byla pro svou roli skvělá ale poněkud mladá a tak byl namaskován na starého otce Merrina. I když se ve filmu objeví na delší dobu až při samotném vymítání, jeho pojetí nemocného kněze, který už jedno vymítání absolvoval je naprosto přesvědčivé. Když jsem viděl vymítače poprvé, tedy když jej poprvé uvedli v televizi, byl sem naprosto zaskočený. I když to bylo víc než dvacet let od jeho natočení. Tou dobou jsem teprve se svou hororovou kariérou začínal a tohle byl opravdu vynikající film, film který mou pozdější tvorbu hodně obohatil i zdokonalil. Ale co tomuto filmu nelze upřít ? Je to fakt, že Vymítač ďábla zůstává projektem, který změnil tvář filmu na věky věků. (25.06.2004) (menej) (viac)

WILLIAM FRIEDKIN, THE EXORCIST (1973). ________ Očekávám horror. Jen mě trochu děsí ta číslovka. 1973? To bude zabitý odpoledne. Blééééééé. Ďábel přeci neexistuje. V tom se utvrzuje to rozumné ve mě. V tomhle dialogu s ním ještě dostanu možnost pokračovat. Odkojen Hitchcockovými filmy, necítím se nijak rozrušen sáhodlouhou expozicí. Naopak. Užívám si postupnou gradaci napětí. Zahušťovanou atmosféru. Pozvolné filmové vepisování "neexistujícího" do kulis normálně fungující reality. Tohle vepisování začíná být dosti intenzivní. Pro jistotu si to ještě zopakuju: Ďábel přeci neexistuje. Dobře. Tak proč mám tak divnej pocit? A sucho v puse? Proč cítím, jak mi po zádech stékají krůpěje potu? Dali jsme tomu jméno.. Říká se tomu STRACH. Jsou to jen reakce fyzickýho těla. To nezapřeš. Neokecáš. Obava před něčím, co neexistuje. Ukotvím se v realitě pokoje pomocí pevného bodu - sklenice vody na stole přede mnou. A film dokoukám. V pohádkách fungujou pravidla. Když se zlýmu vlkovi rozřeže břicho, vyleze Karkulka, a hned za ní Babička. Tak to mají děti rády. A zpravidla se jim nezvedá žaludek z toho, jak dopadl vlk. Tady žádný pravidla nejsou. Krucifix není pro zlo hráz, ale směšná rekvizita, berle, o kterou se nedá ani opřít. Zlo nemá hranice, nebo pěkně děravý. Navíc, vymítání ďábla není rituál, který by si autoři "vymysleli", pouze ho dovedně přibarvili. Jasně, já sedím tady v tom pokoji (Kde jsou všichni? To jsem v celý týhle haciendě sám?) a "to", co jsem teď viděl, byl film a bylo to "jen jako". Zbytky toho rozumného ve mě se opět ujímají otěží. Jen je to trochu jako droga. Popadnu Exorcist II. a pouštím se do něj. Nevěřím na "dvojky", a poučen prvním dílem se cítím silný v kramflecích, už přece se nenechám zaskočit. Zlatý voči. To ještě netuším, co mě čeká. Kamarádi, co mě před pár dny naučili pár nových zajímavých slovíček jako "joint", "pot" a co nejraději zahulí při sledování "COPS", se vracejí z výletu. Nevšímavě projdou kolem TV bedny, a nechají mě v klidu dokoukat. Mám to za sebou. Uff. The End. Z kuchyně: "Hey, Peter, don't you wanna come with us, we would love to show you something". Zní to moc lákavě. Sedáme do auta, a jedem do centra. Že by zas nějaký povedený striptýz bar? Ne. Za pár minut tam jsme. Ne. Jsme TAM. No to neee! Ujišťuju se, že jsou dveře auta zamknutý! Kolik je? Za chvíli půlnoc. Řečnická otázka: Jak často se vám stává, že Vám filmově děsivá "realita" narazí bez varování přímo, dámy prominou, do ksichtu? Ne ne, NEPŮJDU SE PROJÍT PO TĚCH SCHODECH, VY IDIOTI. Okamžitě mě odsud odvezte domů, nebo z vás zešílím... Autem se nese hurónský smích, ale taky úlevný zvuk startovaného auta. ... Věřte, mi, že POVĚSTNÉ SCHODY z Exorcisty nejsou žádná UMĚLÁ kulisa. Je to pitomej barák na dost divným temným místě přímo ve Washingtonu D.C.! Některý věci, by prostě měly zůstat jen na tom plátně. Jak to ten Friedkin v tom roce 1973 dokázal...? Post scriptum: Pro mě to bylo vůbec bohaté filmové léto: ještě taky Scorseseho Goodfellas a Coppolova Appocalypse Now. Všechno jsou to filmy, pronikly hluboko. Ještě jedno Post scriptum : Omluva za expresivní slovník. A: Ne, nemohl jsem psát o tom, "jak to bylo udělaný". Chytilo mě to pod krkem... (04.09.2008) (menej) (viac)