Stena

Půldruhé hodiny jakoby čtení obsahu knížky, do toho nicneříkající a často i nesouvisející obrazy alpské přírody. Ale na tom se film postavit nedá. Bohužel další naprosto zabitý námět, ze kterého mohl vzniknout poměrně slušný film. Aby se hlavní a vlastně jediná hrdinka raději zkoušela dostat ven, vyzkoušet naprosto všechny možnosti a obejít si zeď třeba na všech místech, jestli třeba někde není možnost, jak se dostat ven, raději se stará o zvířata a o všechno ostatní už nemá zájem. Kdybych film vypl po hodině, o nic bych už nepřišel. Hodně slabá jedna. (22.07.2014)

108 minut dlouhá rozhlasová hra, v níž se vůbec nic nestane! Text a obraz spolu mnohdy vůbec nesouvisí. Zombie pes, který je chvílemi naživu a chvílemi mrtvý. Chlápek, co přijde přes zeď a ji zajímá ne to, kde se tam vzal, ale proč jí zabil zvířata. Logická chyba: Nikde ve filmu nebylo řečeno, že by si tam ta kráva pěstovala trávu, ale za střízliva by nebyla schopná vytvořit takový bláboly! Celou dobu jsem si říkal, že dám alespoň jednu hvězdičku za scény se zdí, které mají jakous takous atmosféru, ale prostě nemůžu. Myslel jsem si, že něco takovýho musela natočit nějaká ekofeministka, a to, že režisér je chlap mě vážně dostává. (21.07.2014)

Trochu jsem se obával náročné psychologické hry. Místo toho se přede mnou doširoka rozevřel příběh ženy uvězněné na relativně malém místě, která bojuje o holé přežití (ať už fyzické či psychické). Robinsonovský příběh se sympatickou herečkou v hlavní roli mě potěšil mimo jiné i dechberoucími záběry Alpské krajiny. Pro mě jednoznačně nejmilejší překvapení na 47™ Karlovarském filmovém festivalu. (09.07.2012)

Asi jsou šťastní ti, pro které je tenhle film nicneříkající nuda. Nejspíš mají jednodušší život. Pro mě je ale základní filozofickou studií smyslu života. To jsem v tomhle podání opravdu nečekala. Tak mi nezbylo od začátku do konce jen zírat a téměř ani nedýchat. Velký, opravdu velký, filmový zážitek. (06.10.2014)

Hrozivá síla mizanscény Tarkovského Stalkera, bezútěšný existencializmus Sokurovovy Matky a iracionální motiv zásahu shůry v Piknik na Hanging Rock Petera Weira se ve Zdi ozývají v modelové situaci a archetypálních významech, vracejících se k elementárním otázkám. Nevysvětlitelný zásah boří iluzi racionálního a bezpečného světa. Intezivní intelektuální sonda do nitra samoty, strachu a vzpomínek na hranici šílenství, které je ukryto v každém lidské bytosti, vystavěná na vynikající románové předloze, je zahalena do zrádných kýčotivých obrazů krajinné horské scenérie, jejíž hrozivá krása je návratem k magickému pojetí přírodních potažmo univerzálních sil. Parafrázuje romantické pojetí krajiny, která je zdrojem kontemplace a zároveň strachu ze vznešena, děsu jedince, jehož bezmoc a zranitelnost ústí do hledání opory v něčem, co ho přesahuje. Zde to není bůh, ani vesmír, či věda. Je to bezútěšný syrový pohled do tváře své vlatní opuštěnosti, člověka jako vyděděnce, cizince, který do tohoto světa nepatří, ale je nucen v něm žít. Slovy hrdinky - přijde-li člověk o své lidství, nestane se zvířetem, spadne mnohem hlouběji. (06.07.2012)