Moji priatelia

Přiznám se, že vlastně nevím, co jsem čekal, ale podle hodnocení něco, co mě naprosto odrovná. No, neodrovnalo a já jsem dostal v podstatě italský film, který je celkem fajn, ale který mě nedokázal nadchnout a u kterého jsem se nedovedl skutečně bavit. Dám ještě šanci dalším dvěma dílům, snad to bude lepší. (19.05.2016)

Sympaticka komedia o starnucich kamosoch a ich trampotach so zivotom, zenami, pracou ..... Zaujmu najma exteriery, a v interieroch su kulisy aspon priemerne. Hraju tu Ugo Tognazzi /Velka Zranice, Silnice Rim - Neapol neprujezdna/ a Philippe Noiret /le Vieux Fusil, Tango/ a Adolfo Celi /bondovka Thunderball/. Cinema Italiano milujem, a konecne tu nie je ta talianska amerikanofilia /praktizoval to Spencer, Hill a nielen oni, ze jo - Sergio Corbucci so svojim filmom Il Grande Silenzio/. Takze dej sa odohrava vo filmovom, a zaplatPsammetik aj realnom Taliansku. 78 % (15.12.2015)

Dostavilo sa sklamanie priamo úmerné niekdajšej snahe Mojich priateľov zohnať na videokazete alebo aspoň v programe niektorej z televíznych staníc. Z očakávanej sviežej záležitosti sa napokon v roku 2015 vyvalil zatuchnutý pach mesiace nepraného spodného prádla mužov. Tejto vôni zodpovedal humor, založený na podvádzaní žien, ich vytrestaní zimou a chladom, odcudzením, nekomunikáciou. Sociálny kontext je v sebahodnotiacom slove jednej z postáv do istej miery prítomný, no je slabý ako šesťkrát lúhovaný čaj. A navyše: v žartoch štvorice a neskôr pätice starších pánov je takmer vždy prítomná zlomyseľná krutosť. Zo správania partie dedov bolo zjavné, že v detstve išlo o takzvaných triednych grázlov, ponižujúcich slabých a odstrčených, spolužiačkam lejúcim atrament za biele šatičky a učiteľom prilepujúcim žuvačku so špendlíkom na stoličku. V komentároch opakovane čítam, že najlepšia scéna bola s fackovaním vyklonených hláv z odchádzajúcich vlakov. Jej popularitu súvisiacu s väčšinovým (mainstreamovým) chápaním humoru režisér so scenáristom vyhmatli veľmi presne, pretože ju tam šupli rovno dvakrát. A diváci nadšene zareagovali. Na tejto scéne však nie je nič smiešne ani geniálne. Na druhej strane uchovanie si detskej hravosti po celý život na zahodenie nie je. Sympatický je i zmysel pre absurdné srandy. Pre okamžité bláznivé nápady aj ich realizáciu. Našli sa aj podarené záležitosti (scéna s dieťaťom na nočníku, záverečný pohreb), ale bolo ich poriedko. Navyše tempo filmu bolo uspávajúco pomalé. Meditatívne pasáže nevypĺňali žiadne zapamätaniahodné záležitosti. (04.08.2015)

Pro mne je to spíše tragikomedie. Jednotlivé části jsou vtipné a pobaví. Ale nikdy nezapomenu na scénu jak jeden z těch čtyř přátel volal svojí manželce a ta zatímco on se nějaký čas královsky bavil daleko od domova, mrzla v telefoní budce a neměla v to období ani na pořádné boty pro sebe i to děcko co tam bylo s ní( nebo těch dětí bylo víc?). A manžel jí docela sprostě lhal, když jí vysvětloval proč nejde to, či ono. On se ale dobře bavil!!! Podvádění manželky nepovažuji za dobrou zábavu. Vypadám asi jako někdo kdo nedokáže pochopit dobrý vtip, ale mám manželství ze kterého jsem každý den z těch patnácti let spolu strávených čím dál více nadšený. Takže v takovýchto věcech opravdu nic vtipného vidět ani nemůžu. Dávám sice tři hvězdičky. Ale vidět to už nemusím. (23.10.2008)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)