Moji priatelia

Po dobrém zážitku s filmem Dámy a pánové jsme zůstali ve stejném žánru a stejné zemi. Pustili jsme si další starší a tentokrát mnohem známější italskou komedii Moji přátelé. Jako námět jsou chlapi s duší dítěte, kdy se občas jen tak seberou a jdou vyvádět jednu skopičinu za druhou. Podobný přístup k životu je velmi osvěžující, i když může blízkým lidem způsobit mnohá trápení. Některé vylomeniny byly perfektní a nahlas nás rozesmály a některé byly „jen“ dobré. Komediální stránka filmu funguje na výbornou i díky skvělému obsazení. Té bandě chlapů jsem to všechno věřil. Bohužel celkové vyznění snímku je spíše smutné a tím nemyslím závěr, který naopak velmi pobavil. Atmosféra je často melancholická, problémy se sice neřeší, ale jsou stále tady a občas hlavní hrdiny doženou. Ti si jen povzdechnou a utečou k nějaké další ptákovině, třeba na nádraží. :-) Také mi nesedl vypravěč a nahlas pronášené myšlenky, to mě hodně vytrhovalo z té skvěle potřeštěné atmosféry. Proto je to o hvězdu méně než předchozí film Dámy a pánové. (30.08.2023)

Tak z téhle partičky by moji přátelé asi nebyli, no a jestli takhle vypadá krize středního věku, mám se na co těšit.. Jediný, kdo vytrvale upoutával mou pozornost, byl Philippe Noiret a vlastně jen díky němu bylo těch 135 minut snesitelných, neb já tu uřvanou Itálii nemusím.. Navíc netuším, kde seženu nočník.. (28.03.2020)

"Kdy dospěješ a přestaneš ze sebe dělat debila?" Doufám, že nikdy. Že si budu jako Perozzi a spol. dětinsky užívat života až do pohřbu. A raději i po něm. Vždyť smrtí život nekončí. Nebo ano? Po zhlédnutí tohoto snímku už v tom nemám jasno, ale vím, že kdybych s touto bandou chodil fackovat cestující na nádraží, vyměřoval dálnici přes kostel, navštěvoval cizí oslavy, žádal týpka o ruku jeho ženy nebo si hrál na mafiány, tak mám jednou v pekle o čem vyprávět. Toho kluka ve mně prostě žádná dospělost nezabije a tak to bude. (04.10.2018)

Bylo nás pět po padesáti letech a po italsku. Na dnešní dobu možná málo akční a časově náročnější komedie o skupině přátel, kteří „berou život jako hru a ne jako kriminál“, podléhají okamžitým impulzům k tvorbě bezcílných „cikánských“ výprav a pro dobrý žert se neštítí žádné námahy. Kdysi jsem dva podobně založené přátele v Itálii měla, a ač se naše eskapády těm filmovým zdaleka nevyrovnaly, filozofie byla stejná: život je škoda promarnit stereotypem. (03.02.2013)

Přiznám se, že vlastně nevím, co jsem čekal, ale podle hodnocení něco, co mě naprosto odrovná. No, neodrovnalo a já jsem dostal v podstatě italský film, který je celkem fajn, ale který mě nedokázal nadchnout a u kterého jsem se nedovedl skutečně bavit. Dám ještě šanci dalším dvěma dílům, snad to bude lepší. (19.05.2016)