Snehulienka: Iný príbeh

Mám v tom bordel. Zo začiatku a pomerne dlho som mal pocit, že je to Popoluška (vdovec, macocha, upratovanie), potom sa zjavili trpaslíci a bolo to chvíľu jasné, aby sa z toho nakoniec vyklula Šípková ruženka. Ale toto je môj problém, predlohy si nepamätám a zopakujem si ich až pri čítaní malým carpantom pred spánkom. K tomuto filmu som pristupoval ako k filmu z roku 1925, čo asi aj tvorci chceli, takže nemá zmysel mu vyčítať čiernobiele charaktery a jednoduché emócie. Treba byť proste naladený na to, že pozeráte starý nemý film a ako na vás bude pôsobiť. Snehulienka našťastie skvele gradovala a na konci vyvolala silnejšie emócie a otáznik. (19.02.2015)

Film poznamenaný cimrmanovským syndromem - Pablo Berger jej pečlivě připravoval dlouhých 8 let, když ho na cílové rovince předběhl jakýsi floutek jménem Michael Hazanavicius a urval pro sebe prvenství a vavříny. Jeho The Artist byl sice první, ale vzhledem k rafinovanosti odkazů na němou éru můžeme tohoto loňského vítěze Oscarů přirovnat k prvnímu stupni základní školy, zatímco Bergerova Sněhurka je univerzitou. Bergerův snímek je dokonale propracovanou poctou (především evropským) nemým filmům 20. let, která kouzlí a boduje každým střihem, každou kompozicí, každým hudebním motivem, každou narážkou, každou postavou, každou scénou. I přes tuto formální dokonalost a nebývalou grácii v citování slavných filmových vzorů je Sněhurka: Jiný příběh především svižně fungujícím filmem, který vás zavalí napětím, citem, vášní a na konci i smutkem (poslední scéna patři mezi nejsilnější a nejsmutnější závěrečné scény za dlouhá léta). V době stále tupějšího mainstreamu, stále vybrakovanějších žánrovek, proudu průměrných filmů z celého světa širšího než Amazonka a nánosů pseudoartových uměleckých výpovědí působí Sněhurka: Jiný příběh jako zjevení. Museli jsme se prostě vrátit ke kořenům, kdy film ještě nebyl mrtvý... (13.02.2013)

V býčích zápasech fandím zásadně bejkům, takže jsem opravdu viděla trochu jiný příběh a nesnášela všechny lidské postavy včetně Sněhurky. Líbily se mi ty trefné vniky reality a banality na místa, kam v klasickém pohádkovém syžetu patří typicky pohádkové motivy. Nemyslím jen dominu místo zlé královny, ale taky třeba bulvární tisk místo kouzelného zrcadla. O tom, proč a jak to bylo němé, se mi moc přemýšlet nechce, ale jsem za to ráda. Obraz, pohyb a hudba stačily vrchovatě. (21.02.2013)

Bylo to černobílé, bylo to němé a stejně to mělo větší duši, než ty mnohé filmové hity dnešních let. Sledoval jsem to v noci na letním kině LFŠ a i přes přicházející zimu a neustálý ruch z nedalekých stánků jsem to stejně musel dokoukat do konce, protože tenhle film prostě nepustí. Finále bylo jedno z nejemotivnějších, co znám. A ano! Sadomaso královna Maribel Verdú byla vrcholem zdejšího hereckého kolektivu. Bravo! (03.08.2013)

Po vizuální a technické stránce nemám nejmenších výtek, obzvláště krásná hudba byla naprosto perfektní a výborně pracovala s diváckými emocemi (tedy alespoň s těmi mými ano). A ani s příběhem na tom Sněhurka nebyla vůbec špatně, dokonce mě překvapilo, že až na pár scén působil film velmi realisticky. Pořád jsem čekal něco nadpřirozeného, avšak to si nechali tvůrci až na úplný závěr (takřka doslova). A kvituju odvážný a překvapivý konec (s vygradovaným emocionálním maximem), na který by si hollywoodští tvůrci těžko troufli (i když ta slza…já vám nevím, mně prostě nesedla, ale to byl vlastně jediný fantasy prvek v celém filmu). Celkově slušné 4*. (12.08.2013)