Prehnití proti prehnitým

Nikdy jsem nebyl příznivcem tzv. nastavované kaše ve filmu nebo-li volných pokračováních a tady je po čase další důvod. Původní Prohnilé z roku 1984 jsem viděl vícekrát a pořád pro mne fungují v několika vrstvách jako originální tragikomedie s krásným noirovým nádechem, sympatickou atmosférou, osobitým humorem a současně i nenuceně kritickým pohledem na zkorumpovanost a morální zkaženost policistů. Tohle téma sice pokračuje i zde a Claude Zidi se svým týmem scenáristů ho vygradoval ještě do daleko větších prohřešků hlavní policejní dvojky, než v prvním dílu, nicméně celý nádech filmu se přehoupl do prvoplánové akční komedie, u níž nuceně místy působí dokonce i ten humor a kriminální linie už nemá čím výrazněji oslovit. Druhý díl nezačíná tam, kde předchozí skončil a bohužel se nedovíme nic z toho, co uplynulo mezi šesti lety, ani jak přijali Reného v Noiretově podání zpátky na stejné místo po návratu z vězení. Postupně jsem se smířil s tím, že Prohnilí proti prohnilým mají v sobě skoro až rysy sebeparodie (jedna z posledních scén s automatickým otvíráním trezorů houpajícím se závažím od stropu mi tenhle dojem pouze potvrdila :)), nicméně další výraznější posun a hlubší důvod vzniku (mimo spolehlivé tvůrčí sázky na divácký úspěch) jsem nepostřehl. Přesto stále jde o kousek, na který se dá (jednou) podívat, ač dějově mne výrazněji neoslovil a na jindy bláznivého Zidiho to působí až mdle. Zůstal mi jen pozitivní pocit z Philippa Noireta, který podal stejně podmanivý výkon jako v "jedničce", bez ohledu na kvalitu všeho kolem, a držel filmovou zábavu pořád na jisté úrovni. 55% (18.09.2020)

Pokračovanie príbehu o prehnitých policajtoch pokračuje zaujímavou zápletkou, ktorá sa takmer sama zaplietla natoľko, že som ju nevedel rozmotať. Scenár kvalitný a pomerne originálny, len škoda, že sa tentokrát nekonajú žiadne veľké výbuchy smiechu, ktoré som očakával najmä podľa nárastu množstva zaujímavých vedľajších postáv. Ústredná dvojica si má však stále čo povedať, záverečná pointa stojí za zmienku a ja sa čudujem, že hneď nevzniklo ďalšie pokračovanie. 75%. (22.03.2009)

I "pouhá" skutečná zábava má svou klasiku a svá kritéria. Potkat špičkový humorný či zábavný kus je dnes snad ještě vzácnější, než je tomu v případě tzv. vážného filmu (románu, básně, dramatu apod.). Zidiho jméno je v takovém případě první, Noiretovo, jak se ukazuje, druhou zárukou. Antiiluzívní průhled do světa pařížské soudní policie je ve své místy i nadsazené úsměvnosti ve své podstatě krutý a nesmlouvavý. Tak jako opilec umírá na cirrhózu jater, tak společnost, v níž už nefunguje ani policie, formuje sama sobě velmi obtížnou budoucnost. Gagy, nečekané, ale zjevně důkladně promyšlené dějové zvraty, doplňované přímo "seriálem" skvělých hereckých výkonů, nic nezakrývají, nepředstírají a ani jinak nezkreslují. A nadsázka, z níž rostou, neznásilňuje skutečnost; spíš ji lehce jakoby poetizuje. Vnímavý divák má po zhlédnutí PROHNILÝCH o čem přemýšlet. I dnes, i v dohledném budoucnu. (26.12.2010)

Komedie, na kterou si s radostí vzpomenu, protože jsem se u ní celkem zasmál. Trošku mě mrzí, že autoři (skoro) úplně ignorovali první díl, ale jinak jako volné navázání v notě prvního dílu, který byl o poznání veselejší a také jednodušší se jedná stále o čtyřhvězdičkovou podívanou. Noirette i Lhermitte v naprosto skvělé Zidiho komedii, kterou opravdu stojí za to vidět, pokud tedy nejste zmlsáni 3D a akčními nářezy posledních let. Vše se odvíjí s klidným a příjemným tempem a příběh Vás nenechá ani moc vydechnout, protože humorem je celý film opradu prolezlý. (04.02.2010)

Po výtečné jedničce přišla studená sprcha a strašlivé zklamání. A další z desítky, možná stovky příkladů pro argumentář, že se u úspěšných filmů nemají za každou cenu točit pokračování. Námět se jevil rozhodně slibný, ale zpracování je přímo trestuhodné, děj je hloupý, nudný, bez barvy a bez zápachu. Závěrečná půlhodinka je přímo k uzoufání. Tak moc jsem se těšil na dvojku, ale po tomhle fiasku ani nevím, jestli mám vůbec chuť dát šanci trojce. (19.01.2017)