Prehnití

Zaujimava a hodne drsna komedia o dvoch "poctivych" policajtoch, ktori porusuju zakon, prekracuju kompetencie, ale proste nejde im nefandit. Hlavnou hviezdou bol pre mna pan Cernyet /Assassination Bureau, Zivot na Zamku/. A za ten zinscenovany podvod a reziu Claude Zidi-ho musim dat, Thierry Lhermitta ale z duse neznasam, nemam rad tento typ ludi : 95 % (10.03.2013)

Inteligentní komedie, které pobaví a současně i dojme. Není to vůbec tak potrhlé, jak by člověk čekal od francouzů a místy je atmosféra dokonce až melancholická. Hořké komedie, které jsou současně i vážnými filmy se svého času točili i v jedné malé zemičce ve středu Evropy a mně je tento film trochu připomněl. Humor vychází z víceméně reálných situací a z příběhu, není proto vynucený a o to je cennější a vtipnější. Philippe Noiret je bravurní. (20.01.2012)

Policajti chodia vždy po dvojiciach a to je zdrojom vtipov aj filmov. Dvojicu môže tvoriť múdry a hlúpy, dobrý a zlý alebo žena a muž. Tu sú prehnitý a čestný, ktorý vyšiel priamo zo školy. Dostáva do tela až bude správne vyškolený a čoskoro budú prehnití obaja. Film to podáva štýlom, že tak to má byť a tak je to správne, lebo taký je život. Dnešný pohľad je asi trochu iný, zvlášť keď sa pozrieme na našu politiku, kam prepojenie živlov a polície môže zájsť. Režisér Zidi sa tu nezaprie, film je rýchly, bez jedinej prázdnej sekundy, ale humor je už kultivovanejší a má čo povedať aj dnes. –––– Inspektore, vaše hrdinské chování, vaše stálá oddanost a neúplatnost... (12.12.2017)

Polda má být čestný, vzdělaný a do roztrhání těla chránící spravedlnost - třeba jako Francois. Jenže taky může postrádat jakýkoli zájem o policejní práci a přesto být zábavný - třeba jako René. Název filmu dává tušit, kdo koho svede z jeho cesty, ale to není důležité. Podstatný je ten svět, kde detektiv nechává prchat pachatele a přesto se mu do kapsy vejde jakkoli velké všimné. Důležité je nenechat statisticky bujet zločin, trošku si přilepšit k výplatě a hlavně se u toho řádně bavit. Dokázal to René a pro mě to také nebyl problém, i když obvykle mám pro padouchy připravené jen hluboce lidské pohlazení telefonním seznamem po palici. (14.04.2013)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)