Prehnití

Ta část mojí osobnosti, která je francouzským filmsexuálem osmdesátek, včera našla tu pravou. Druhá půlka mého já, milovnice žen, je prý zatraceně ráda, že film je pořád jenom film, protože ač žen na světě jako vody v jezeře, málo takových, se kterými by se člověk cítil takhle příjemně. Film s duší, která 107 minut dýchá za vás. (05.07.2015)

Policajti chodia vždy po dvojiciach a to je zdrojom vtipov aj filmov. Dvojicu môže tvoriť múdry a hlúpy, dobrý a zlý alebo žena a muž. Tu sú prehnitý a čestný, ktorý vyšiel priamo zo školy. Dostáva do tela až bude správne vyškolený a čoskoro budú prehnití obaja. Film to podáva štýlom, že tak to má byť a tak je to správne, lebo taký je život. Dnešný pohľad je asi trochu iný, zvlášť keď sa pozrieme na našu politiku, kam prepojenie živlov a polície môže zájsť. Režisér Zidi sa tu nezaprie, film je rýchly, bez jedinej prázdnej sekundy, ale humor je už kultivovanejší a má čo povedať aj dnes. –––– Inspektore, vaše hrdinské chování, vaše stálá oddanost a neúplatnost... (12.12.2017)

Kvalitne zábavná, občas až popcornová krimikomédia, ktorá postupom času naberá na miernej tragickosti, čo však vôbec nie je na škodu veci, pretože som sa na nej dokázal schuti zasmiať a pritom som dokázal film brať úplne vážne. Pôvabná óda na skorumpovanú spoločnosť, ktorej odkaz sa vôbec nemusí týkať len policajtov. Hlášky tvrdé a novátorské ako z amerických blockbusterov a zároveň reálne uveriteľný záver, ktorý som úprimne nečakal. 85%. (05.03.2009)

Králem francouzské komedie pro mě není nikdo jiný než Claude Zidi, režisér, který dokázal dokonce i z Pierra Richarda vykouzlit něco více než jen totální nemehlo. Claude Zidi nám tentokráte servíruje příjemnou komedii o dvojici notně zkorumpovaných policistů, kteří se prostě umí ve svém oboru otáčet. Především poklidné a nenucené herectví Philippeho Noireta je jako balzám na duši. (21.12.2009)

Zajímavý posun Clauda Zidiho v jeho tvorbě. Sedmdesátá léta jsou fuč, Bažanti už nevyráží do boje a Pierrovi Richardovi nestoupá hořičice do nosu. Místo toho tady máme příběh o dvou poldech, co myslí spíš na svoje vlastní pohodlí než boj proti zločinu, z ničeho si nic moc nedělaj a mají pod sebou snad celou Paříž (nebo minimálně celý jeden Pařížský okrsek.) A já vlastně ani nevím jestli jsou mi takové postavy sympatické. Ale jednoznačně vím, že je mi sympatický Phillipe Noiret, o poznání méně Thierry Lhermite ale na celý film se dost dobře kouká. Zidi opouští blázniviny a pro změnu servíruje velmi příjemné (spíše pomalejší) vyprávění s krásnou městskou atmosféru rušné Paříže s menšími podvůdky, troufá i na pár jemných vážnějších momentů a humor je spíš hořkosladký. Nahlas jsem se snad ani nezasmál ale tiše se bavil. Navíc příběh ke konci nabere lehce překvapivý směr, který mě zpočátku z morálního hlediska šokoval, nakonec jsem se s tím po této stránce dobře vyrovnal, přestože to přemlouvání ke krádeži se nedá dostat z hlavy. Ti policajti možná stejnak nejsou tak hodní ale co na tom. Tohle je příjemný francouzský dezertík. A stačí  zaslechout vynikajcí ustřední melodii a jste v té rušné Paříži taky. (26.05.2020)