Tango

Čekal jsem větší přímočarost, nestoudnost, bezohlednost, a také humor sice na úrovni, ale tvrdšího ražení. Potenciál byl obrovský a nebyl dostatečně využit. Tango šlo spíš cestou dlážděnou absurdnostmi toho druhu, které mě nedokáží přesně oslovit. Než o nekompromisní šovinistickou komedii, se jedná o nenuceně plynoucí road movie o třech mužích nesoucích v sobě rány, které v nich zanechaly ženy, o rozpolcených mužích, kteří ženy nenávidí, ale současně jsou pro ně nepostradatelnou součástí života. O primárně zamýšlené maskulinní kritice ženského pohlaví nemůže být řeč. V Tangu se však sešlo kvalitní trio hlavních hereckých představitelů, to je bez debat. (05.06.2014)

Tango je vlastně spíš více překvapivé ve vyústění dialogů v jednotlivých scénách, které jsou netradiční. Ve "vypointování".Ale to "vypointování" vlastně není, až na pár výjimek, zase tak vtipné. Tango je pro mě zvláštní film, oceňuji jeho styl, který je prostě jiný, originálnější, to rozhodně, ale zase se musím přiznat, že mě to místy nebavilo. U komedie, nebo spíš road movie stěží odpustitelná věc. 65% (03.06.2014)

ON „já si létám, já si létám s nadzvukovou rychlostí, mezitím (ONA), já si šukám, já si šukám s nelíčenou radostí a (ne)skrývanou bezstarostností“..... až se ucho resp. On utrhne a výsledkem je scéna alá A. Hitchcock- Na sever severozápadní linkou a kdo si počká, dočká se i Vertiga (Závratě). Osvědčená „prohnilá“ dvojice P. Noiret-T. Lhermitte (si) protentokrát přizvala do party R. Bohringera v lehce existenciálním snímku na téma „chlapi a ženy, dva naprosto rozdílné živočišné druhy“, aby se nakonec hl. hrdina dobral k dávno známému faktu, tj, bez nich to jednoduše nelze resp. je to o poznání horší. Možná by se slušelo podotknout, zaplaťpámbu za to. Nic to však nemění na skutečnosti, že podobnou situací (pravda, v drtivých počtech případů nikoliv tak (vy)hrocenou) jako hlavní hrdina, si projde velká část z nás. Kdo ne, tak za a) má „štěstí“, za b) ještě do této situace „nedospěl“ nebo za c) (sám sobě) lže. Na první pohled čistokrevná (černohumorná) komedie, avšak těch život. pravd, co zde zazní, nedá dohromady ani tucet vztahových dramat. Je vidět, že scénář nepsal žádný teenager, kterému teprve včera přestalo téct mléko po bradě, ale zkušený, životem otřískaný, několikrát profackovaný? pařížský matador P. Leconte resp. život sám. Navíc je vše servírováno s (jemným) humorem a nadhledem frantíkům vlastním. 91% P.S. „lékaři bez hranic, sestřičky bez kalhotek“…že by nové motto organizací na pomoc africkým zemím popř. (lehce) uvolněné pokračování populární hry bez hranic? Nikoliv, to pouze P. Noiret dává další ze svých život. „mouder“. Tak pozorně (Malarkey-i) poslouchejte a (při)učte se. Je čemu. Zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): pakobylka (03.06.2013)

"Nechceme přece zabít všechny ženy na světě. Jen ty, co nás nasírají..." Skvělý film, ale nemyslím si, že by byl nějak silně protiženský, vůbec ne. Podle mě si z něho může "to svoje" odnést úplně každý, muž nebo žena. Parádně sehraná ústřední trojka Noiret-Bohringer-Lhermitte vás zkrátka vezme na hodinku a půl dlouhý výlet, který je plný humoru a neskutečných hlášek (v českém znění navíc výborně přeložených Jiřím Dědečkem, stejně jako v případě Blbce k večeři, například), ale dovede i zvážnět (naprosto úžasná část s postavou Jeana Rocheforta) a přitom nemoralizovat a nebýt zbytečně sentimentální. Zase jednou pět čistých hvězd, tady není co řešit. (08.05.2011)

Drsným černohumorným pohledem se poodkrývají manželské a partnerské vztahy ve stereotypech, pádech i bizarnostech. Film má ostrý říz cynického chlapáctví. S chladnokrevně krutým nadhledem a v nevšední eleganci ukazuje svou důvtipnou hravost ironie. Experimentuje s absurditou podstaty temných přání a dostává se do svérázných a sofistikovaných úvah o nesnesitelnosti trvalého manželského svazku v bolestech běžnosti a otupělé nenávisti v kontrastu s trudnomyslností osamělého a přelétavého způsobu žití. Nedává odpovědi, ukazuje složitosti, krásy, bolesti, zrady, lásky, slzy, zkázy a naděje. Ten drzý styl je tou nejúčinnější zbraní působnosti svého vynaloženého úsilí. Ta jízlivá ironie má vznešený šarm chytrosti hloubky. Putování krajinou, putování myslí, putování životem, putování zážitky, putování pocity, putování možnostmi, putování na prahu života a smrti v jeho počáteční i konečné podobě. Hlavní postavou je ctihodný soudce (skvělý Philippe Noiret), nepřítel trvalého svazku mužů a žen. Cynicky využívá možnosti svého postavení k prosazování vlastních názorů na ženy a jejich zhoubný vliv na mužské plemeno. Jeho protipólem je pilot Vincent Baraduc (velmi dobrý Richard Bohringer) v plamenech citů i chladnokrevnosti pomsty žárlivosti. Netradiční cesta je pro něj svéráznou terapií na odpuštění vlastních hříchů. Trojlístek uzavírá soudcův ponížený synovec Paul (dobrý Thierry Lhermitte) ve zmatcích žárlivé potupy. Třese se v nerozhodnosti, strachu, odhodlanosti a hledání klidu. Z dalších rolí: atraktivní návštěvnice hotelu se smyslnou neústupností (šarmantní Carole Bouquet), dobrovolně trpící hotelový poslíček (pozoruhodný Jean Rochefort), unikající Paulova zklamaná manželka Marie (zajímavá Miou-Miou), manželství radikálně ukončující Madeleine (půvabná Judith Godrèche), Vincentova znuděná manželka Hélène Baraduc (půvabná Michèle Laroque), či taxikář jako prostředek pomsty (Laurent Gamelon). Je to inteligentní, je to stylové, je to vtipné. Je to nevšední a jedinečný pohled do nedorozumění, trápení i velikosti partnerských a manželských vztahů. Je to nevšední zážitek i poutavá zábava. (24.10.2016)