České století

Velké vymazání etiky, osobní integrity a velkých ženských postav po boku velkých mužů z našich dějin šovinistickými pantáty Kosatíkem a Sedláčkem, kteří nic takového neznají a ani na to nevěří. ***** Vytržené výjevy z mezníků našich dějin rozhodně nejsou dobrým studijním pramenem, představují daleko spíše vyhraněné, z taktické pozice vedené boční a ostře polemické pohledy (často až výpady) na eklekticky vybrané a zjednodušené situace - rafinovaně opracované eseje historika samozvance, programově a ješitně oponující kánonu, tradici, postulováním jiné, výrazně dehonestující perspektivy, která těží z oblíbeného přístupu prostředních lidí a institucí k velkým osobnostem a hrdinům a vyznačuje se podezíravostí, zchytralým obrazoborectvím a snahami po demytizaci. Hlavní nebezpečí přitom tkví v tom, že projekt se jako série polemických esejí netváří a není tak veřejností chápán, nota bene jako oblíbený televizní pořad s velkou sledovaností vůbec nevytváří otevřený prostor pro seriózní diskusi, ale spíše zavání novodobým diktátem, jak jednoduše a snadno (a špatně) číst naše dějiny. Mohl ještě tak posloužit jako materiál k polemice, je-li však vysílán veřejnoprávními médii, aniž by po každém dílu neoddělitelně následovala například diskuse s kulturotvornými osobnostmi, které připomenou, že na věc existuje i odlišný pohled, či v posledních dílech i s pamětníky, a většinově je tedy brán jako pravdivější, přesnější a odvážnější restaurování veřejně sdílených představ o naší minulosti, za nově populární "pravdivější" korelát, pak se mi nevýslovně příčí a prohlašuji ho za demagogický a nebezpečný. Nejvíc ze všeho v něm totiž mému uchu zaznívá ješitnost a velikášství obou tvůrců a zvláště Kosatíka, který se postupem času zamiloval do svého postřehu a vlivu a stále intenzivněji se sebou opájí, jak jeho hlasu přibývá na síle, ambiciózního, zchytralého muže, který se po nenápadných stupíncích odchýlil od poctivé a svědomité práce k sebekultu populárního vykladače dějin a předkládá nebezpečně posunuté, vynechávkové a jen zdánlivě nápravné, přitom mnohdy především křiklavě deklasující interpretace velkých postav českého národa a komplikovaných osudů našeho státu, kteréžto útoky vede z na první pohled pozoru hodných pozic, ale v důsledku lacinými nástroji a s nejapnými výsledky. Dnes zase přišlo do módy tleskat hyenám, které sesazují "celebrity" na roveň obyčejným lidem. Vladimír Neff kdysi napsal román, v jehož názvu se připomíná, že podle dvorní etikety královny nemají nohy - aby takové přízemní myšlenky nemohly narušit jejich nadzemskou auru a deklasovat je na roveň prostým smrtelníkům. Pavel Kosatík "e v deklasování hrdinů vyžívá a svůj záběr historických vědomostí využívá eklekticky, neuctivě a manipulačně. Vůbec mu nechci upírat historický přehled a kvalitu přípravy - bez toho by v tom předivu souvislostí těžko svedl nalézat dostatečně konzistentní a na první pohled podložené vlastní výklady a vychytrale objevovat a vlastními návodnými představami vyplňovat mezery a bílá místa v dokumentaci. A kdyby bylo České století poctivě prezentováno jako seriál záměrně jednostranně vyhrocených esejů, zjednodušujících polemických příspěvků a provokujících domněnek, které chtějí nebo alespoň skutečně mohou podnítit celkově obezřelejší přístup k výkladům dějin a také sugestivně předvést, jak snadno lze chytře naprasknout a rozrušit, případně úplně předělat jakýkoli vybraný obraz z nich, pak bych tleskala ve stoje - zvlášť byl-li by po nich prostor pro diskusi a vyjádření dalších odborníků, pamětníků a osobností - jako se o to alespoň zpětně z vlastní iniciativy systematicky pokouší DVTV nebo časopis Respekt (odkazy připojuji níže). Ale Kosatík se nesnaží ukázat, jak vznikají manipulace s výkladem komplexních struktur, autorsky dotvářené, poplatné, ikonoklastické propagandy, ani jak náchylné jsou v čase jejich plody k tomu, aby zašly na to, s čím samy zachází. Kosatík se naopak sám čím dál extrémněji projevuje jako sebeopájivý historik-autoritář, alergický na každý projev respektu vůči skutečným osobnostem, a také překvapivě i silný šovinista a misogyn, o to nebezpečnější a dogmatičtější, čím víc sám sobě věří vlastní pronikavost, nápravnou ozdravnost a všeponímavost. Role "režiséra" pana Sedláčka je pak podle mě odlišná a nešťastnější - vnitřně nejistý, zmatený člověk, který si rád nechá všechno zjednodušeně převykládat a vydechne si, že už je tomu rozumět - a pak to rád natočí v řemeslné kvalitě televizního pořadu. Kosatíkovi tak nevědomky výborně posloužil. ***** Sice se ve mně vaří krev po shlédnutí předposledního dílu o Václavu Havlovi, z něhož pomocí nechutně a neadekvátně ztloustého Marka Daniela, který si výtečně osvojil jeho hm-kání, potahávání za ucho i z cigarety a ráčkování, udělali zparodovaný stín, výsměšnou karikaturu, zmateného, naivního, vnitřně přestrašeného trotla, který jenom zaraženě a vykuleně koktá, neumí se vyjadřovat, chodí všude jenom ve vytahaných svetrech, kouká po holkách, nechápe, která bije, ale s prvním douškem začíná žíznit po moci, obelhávat se a zaprodávat, z toho Havla, jehož genialitě, suverenitě, osobní odvaze, schopnosti zaujmout, pochopit a podnítit nejrozličnější inteligentní osobnosti v každém kolektivu i po světě a důsledně svědomitému sebezpytu, s nímž ručil za každé svoje slovo vlastní hlavou a životem, Kosatík už dlouho nesahá ani po kosatníky, ale přesto si uvědomuji, že to není největší zlo tohoto seriálu, byť škoda, kterou takhle zrovna v tyhle dny páchá, je aktuálně nejcitelnější a nejvíc na očích. Stejně nebezpečně jako těm, kdo Václava Havla osobně neznali, nezažili a nepocítili sílu a ryzost jeho osobnosti, a budou první představu o něm čerpat z podobných pseudoděl, zavírá takováto závažně dehonestující, zcestná fraška, která se tváří jako spravedlivý výklad, cestu ke zdroji obrovské inspirace, k jeho knihám, postojům, smýšlení, k jeho dramatickému, poučnému a energizujícímu životnímu příběhu - ale právě tak se nám všem přivírají dveře k inspirativnímu čerpání ze zdrojů starších, neboť Masaryka, Moravce nebo Beneše už osobně nepamatuje téměř nikdo z nás a tyhle tzv. populárně-naučné výklady, zvlášť jsou-li tak pěkně připravené a naservírované pod nos lidu, kvapem nabývají na hlase a na účinnosti. ***** Tolik stručně k povaze předkládaných Kosatíkových podvratných názorů na obrazy z našich dějin 20. století. Jiná, ale nezbytně související věc je dramaturgické a režijní uchopení těchto vyextrahovaných námětů a jejich jedovatých výkladů (nikoli ve smyslu zlého sarkasmu, ale skutečně ve smyslu akutní otravy veřejného vnímání) - a tady je to s husí kůží téměř za plný počet. Výtečně zrežírované, obsazené, na naše poměry neuvěřitelně dobře zahrané, velice přesvědčivé. Řada rafinovaných principů - herecké obsazení, fyziognomické interpretace a posuny, hra s výškou postav například, tlustý a neohrabaný Havel, který neumí mluvit a pořád se tahá za ucho, atd., nebo okolnost, jak Kosatík absolutně pomíjí úlohu žen-manželek, všechny jsou podle jednoho mustru, trpné, tiše hledící, podávající šálky čaje a večeře, s očima jako laně, ustarané, pokorné, tiché, a když na to přijde, tak ryze nevědomé a nic nechápající... Ovšem chválit autory, jak promyšleně pracují na převádění Kosatíkových vizí do obrazu by bylo trochu jako chválit Hitlera za jeho bravurní a funkční rétoriku. ***** Nemyslím nicméně, že by Kosatík byl strategický manipulátor, který těmito podkopávajícími obrazy něco sleduje, spíš podléhá krizi svého věku, ztrácí soudnost a úměrně s rostoucí vnitřní panikou sobě i všem okolo potřebuje možná i podvědomě dokazovat, že všemu rozumí a dobře ví, že velikáni nikdy doopravdy velicí nebyli, že se to jenom falešně nafukuje, a tomuto smíření s vlastní prostředností, pro niž nikdy naplno nedostál svému potenciálu a svému svědomí, neváhá obětovat ty nejzávažnější momenty z naší historie ani ty nejsložitější, nejdůležitější a nejryzejší osobnosti výkladu, kterým si u plebsu i akademicky vázané prostřední a systému poplatné inteligence zajistí popularitu, králům a královnám srazí korunku a sebe pozvedne na jejich poníženou úroveň. Výsledkem je ale velká loupež etiky a příkladů osobní integrity v našich dějinách páně Kosatíkem, který ji nezná a na ni nevěří. O to nebezpečnější jed nám svým seriálem injikuje, že se zdánlivě tak dobře zažívá, vychází-li poplatně vstříc slabošským chutím veřejnosti a je-li tak dobře zrežírovaný a zahraný - o to snáze a lépe ale všude proniká a o to hůře ho také budeme schopni ze sebe dostávat. ***** Poslední poznámku dopisuji zpětně, chválím snahu Respektu nenechat pokřivenost Českého století bez odezvy a jistého pokusu o korekci, zejména články Spurného, Šimečky (http://respekt.ihned.cz/c1-63221820-jiny-vaclav-havel?utm_content=bufferae01d&utm_medium=social&utm_source=facebook.com&utm_campaign=buffer) a Švehly. Přiléhavá je také glosa Jiřího Peheho: http://www.novinky.cz/komentare/355682-glosa-ceske-stoleti-trapnych-politiku-jiri-pehe.html či poznámky Havlovy poslední tajemnice Sabiny Tančevové v rozvohoru pro DVTV: http://video.aktualne.cz/dvtv/havluv-hlas-tady-chybi-rika-jeho-byvala-spolupracovnice/r~a1a4828886ba11e486b9002590604f2e/ (cca od sedmé minuty třicáté vteřiny dál). (05.12.2014) (menej) (viac)