Camille Claudel 1915

Camille Claudel 1915 je film o ničem. A velmi v tom vyniká. Kontroverzi tentokrát vzbuzuje už jenom samotný námět, který se zrcadlí v názvu filmu. Rok 1915 v životě Camille Claudel; rok, ve kterém se nic zvláštního nestane; rok, který je naprosto stejný jako zbývajících 29 let jejího života. Film zachycuje Camille Claudel v psychiatrické léčebně poblíž Avignonu, do které byla na základě domněnek své matky umístěna roku 1913. Jediným rozptýlením po sledované období je pro ni návštěva bratra. Dějový minimalismus slouží Dumontovi jako výchozí bod k mistrně komponovaným záběrům impozantního kláštera léčebny, jejich pacientů a přírody kolem ní. Dokonale čisté záběry přesně respektují geometrický střed a spolu s měkkostí barev a striktním rámováním obrazu působí jednotlivé scény dojmem malířského plátna, kde se jenom tu a tam kamera pohne do strany. Semknutost jednotlivých prvků do přesných obrazových kompozic dokonale koresponduje s dějem a vyvolává pocit tísně až beznaděje. Camille je neoddělitelnou součástí těchto kompozic a její nálady se prolínají s okolním prostředím. Stejně tak jako je obraz omezený svým rámem, život Camille Claudel je omezený hranicemi kláštera. Marnost touhy uniknout je cítit z každého záběru. Výsledkem je rozbití konceptu času, který už jenom potvrdí závěrečný titulek: „Camille strávila v léčebně posledních 29 let života a zemřela 29. října 1943 ve věku 79 let, její bratr ji do té doby pravidelně navštěvoval.“ (31.01.2014)

Ťažko objektívne hodnotiť film, kde je hlavná postava človek, do ktorého pocitov nie je jednoduché sa vžiť. V prípade sochárky Camille Claudel je situácia o to ťažšia, že sa jedná zároveň o umelkyňu, pre divákov-mužov o ženu, o postavu žijúcu pred sto rokmi a nie tak úplne mentálne v poriadku. Aj to je otázka filmu, čo je to mentálna "normálnosť" a kto o nej rozhoduje. Camille to má ťažké, pretože v blázninci sa niet čomu venovať. Možno by sa tu dalo športovať, ale nebolo by s kým. Možno by sa dali čítať knihy, ak by tu nebola k dispozícii zrejme iba biblia. Osobný rozvoj rozhodne nebol výsadou podobných zariadení. Rozhovory o bohu (a vzťahoch) s bratom, mnohé napovedajúca expresívna motlitba v kostole a citlivé herectvo Binoche naznačujú, nad čím sa treba zamyslieť. Ak chcete mať predstavu do čoho pôjdete, tak pokiaľ sa vám páčil Denník vidieckeho farára, budete spokojní. Ja mám radšej hrdinov, do ktorých pocitov sa ľahšie dokážem vcítiť a tak ich pochopiť. Nemyslím tým jednoduchších. Napríklad taký somárik Baltazár od rovnakého režiséra. (09.10.2014)

Juliette Binoche je skvělá herečka, ale tentokrát mi ani její obdivuhodný výkon nestačil k tomu, aby mě snímek zaujal nějak více. Jedná se o zajímavý příběh, který je ale podaný jen jako nahlédnutí do blázince. Možná se mi to nelíbilo i proto, že je to příliš uvěřitelné. Ale snímek mě prostě nezaujal a já spíš nic necítil. (05.10.2016)

Přeji dobrou noc s filmem! Třeba s tímhle - na usínání je ideální.. Jednoduše. Pro člověka, který jméno Camille Claudel nikdy neslyšel, je to film naprosto zbytečný.. A dost možná i pro člověka, který jej někdy slyšel.. V tomto případě se snad ani nedá hovořit o životopisu, protože sledujeme pouze úzký výřez ze sochařčina života, zbytek je sesumírován v pár větách holých.. Jediný důvod, proč film vidět, jediný tahák je neomylná, přirozená a dojemná Juliette.. Dec trů.. Mějte se filmově! Woo. (05.07.2013)

Tři hvězdy za příběh, který je tak skoro o ničem. Čtyři za zobrazení doby a naprosto věrohodnou, tíživou atmosféru tehdejšího blázince. Jasná pětka za skvělou Juliette, která svou rolí doslova žije. Až jsem měl někdy strach, jestli taková není i doopravdy. Celkově lepší čtyři, s tím, že tenhle film je jen dalším důkazem toho, že na nějaké průměrné hodnocení nemusíte brát vždycky zřetel. Bruno mě opět nezklamal. To on snad ani neumí. (14.09.2015)