Jeden blbec na večeru

Snad nejlepší situační komedie, kterou jsem poslední dobou shlédnul. Ty situace jsou nepopsatelný, při kterých se budete opravdu smát. Vůbec jsem to z počátku nečekal a z pozvolna se bude smích stupnovat až po úplný závěr. Jacques Villeret je v roli blbce neposatelně dobrej, že snad jen blbec ho dokáže překonat. Jo, a bacha na exekutory. (29.01.2004)

Chcete-li vědět, jak naprostý pitomec s nulovým IQ vydrží být 80 minut středem pozornosti, aniž by z něj divákům nenaskakovala husí kůže a nebylo jim ani na kratičký okamžik trapně, zeptejte se pana génia Vebera. Vrchol jeho tvorby je sice ještě o kousek vedle, hned u blbce z Montargis, ale i blbec k večeři je herecky a příběhově natolik pikantní, nezapomenutelnou a inteligentní podívanou, že přes prostý námět a chvílemi dost pochybné chování některých postav prostě nelze vznášet velké námitky. Francois Pignon je holt sázkou na jistotu:-) 80% (26.09.2013)

Tak tohle bylo fakt brutalni. Sice zacatek byl takovej prumer, sem tam nakej vtipek a nic extra a nechapal jsem zdejsi hodnoceni, ale po nakejch 10 minutach, v momente, kdy prijde blbec do bytu, tak se rozjede asi hodina naprosto ultra krutejch dialogu. Celej dej se prakticky odehrava jen v byte s minimem hercu a furt se jen mluvi, ani na tu veceri zminenou v nazvu se nejde, ale Jacques Villeret je tak naprosto hardcore blbec, ze sem se fakt smal skoro nepretrzite. Konec nejdriv vypadal jako ta klasika, kdy se ukaze, kdo je ten spravnej a bude usmirovani a podobne, ale nastesti tvurci jeste na zaver prihodili forek a tim si to vse vyzehlili. Jasnejch 5*, takle dobrou francouzskou komedii jsem uz dlouho nevidel. (01.08.2007)

Když se setkají tři z nejlepších představitelů francouzského filmu posledních nejmíň dvacíti let, bylo by moc špatný, kdyby to dopadlo i průměrně. Ale nedopadlo, protože herecké výkony obou hlavních hrdinů doplňují kvalitně vypracovaný režisérův scénář nespoléhající na vulgární nebo estrádní humor, ale na vytříbenou francouzskou slovní i situační komiku dotaženou až téměř k dokonalosti (musím si nechat trošku prostoru k manipulování, ne?) a nesouhlasím, že je to tím, že Veber své řemeslo nezapomněl. Jistě, řemeslo ovládá s jistotou velmistra řezbářů, ale kvůli dobře zvládnutému řemeslu ještě nevzniká majstrštyk. K tomu je potřeba i dar od Boha, přinejmenším vnuknutí, nápad, jiskřička ideje a taky určitá dávka inteligence a znalosti lidí a vztahů mezi nimi. To všechno Veber měl (má) přinejmenším když točil Blbce k večeři. Z jeho příběhu je jasně poznat, že lidi má rád, že nechce kritizovat zle či jedovatě, že chce spíš dědečkovsky poklepat na rameno a říct: Opravdu se ti to takhle líbí, synku? Zamysli se nad sebou, nikdy nevíš, na které straně stolu budeš sedět ty. Líbil se mi tu hlavně ten rozpor úhlů pohledů různých lidí. A když se nad tím zamyslíte, všechno je jenom o úhlu pohledu, o vztahu k našemu zázemí a psychice, k našemu současnému duševnímu rozpoložení a dalších ryze subjektivních pocitech. Čili že blbcem je každej, někdo dýl, další víc, jiný přirozeněji. A poučení nakonec? blbcem se člověk nerodí, blbcem se musí stát dlouholetým podvědomým tréninkem. (21.07.2007)

Málem jsem si nevzpomněl, o čem ten film vůbec je, ale už to mám. Je to francouzská komedie, která se skoro celá odehrává v několika lidech v jedné místnosti a která pojednává o skupince lidí (resp. jednom z ních), kteří vyhledávají mezi lidem blbce, a ty si pak zvou na společnou večeři, kde se jim smějí. No, a tady se dostáváme do děje v době, kdy si náš smíšek udělal něco s nohou a nemůže se na večeři dostavit, a tak tráví večer s jendím blbcem u sebe v obýváku, a nechává si jeho ochotou ničit osobní život. (21.02.2008)