Kanály

Příběh je ve Wajdových Kanálech až na druhém místě a je to znát. Přes veškerou snahu vystříhat se patosu zůstávají postavy spíš načrtnuté a šablonovité. V první části filmu, odehrávající se nad zemí, je to patrné nejzřetelněji. Se sestupem do kanálu se ale dostavuje tísnivá a psychologicky hutná atmosféra, která se do diváka zakousne. Co je ovšem brilantní je práce s kamerou. Jízdy a švenky jsou nápaditě komponované a dokážou v jediném záběru předat velké množství informací o spoustě postav na různých místech. Ale i ve statických záběrech se zpravidla zaráz dějí rozličné věci v různých plánech, díky přeostřování se vyjevují překvapivé detaily apod. Skvělá ukázka filmařské práce a právem výstavní skříň polské filmové školy. (02.08.2016)

Toto sú hrdinovia nášho príbehu. Sledujte ich pozorne. Toto sú posledné hodiny ich života... A.Wajda so svojim komorným príbehom z obdobia posledných dní Waršavského povstania už v 57.roku dokázal to, čo nedokážu niektorí filmári ani dnes. Po úvodných minútach, kde sa blisnú zaujímavé scény zničenej Waršavy, prichádza trošku menej záživných 15. min., kde mi trošku brnkal na nervy pianista. Po jeho disharmonickej umeleckej vložke prichádza nemecký útok a naši hrdinovia sú pred presilou nútení ísť cez kanály Waršavy. Práve tam film ponúka silné momenty, ktoré vyvolávajú klaustrofobické pocity. Od začiatku je jasné, že hrdinovia neprežijú, takže nie je dôležité kto, ale ako a kde. Pekný záver a dočkáme sa aj pre Čechov a Slovákov nechcene vtipných hlášok typu: "Šukam ce caly džeň." (hľadám ťa celý deň...) 80%. (13.09.2009)

I několik let po skončení druhé světové války byly vzpomínky na hrůzy a utrpení stále dost živé a A. Wajda brilantním filmařským umem tyto rány znovu rozjitřil. Navrací se do Varšavy roku 1944, kdy při místním povstání hrstky odvážlivců bojovaly proti početné německé přesile. Na pozadí jedné roty tak mapuje tuto smutnou historickou událost, přičemž se oprošťuje od jakéhokoliv patosu a k věci zaujímá střízlivé stanovisko. Klaustrofobní prostředí podzemních kanálů, kam byli hrdinové odboje nuceni se stáhnout, navozuje realistickou tíživou atmosféru, v níž režisér vypichuje vybičovanou psychiku demoralizovaných vojáků. Sklíčenost dobarvuje i neustále temným prostředím, kde v několika záběrech ani nezjistíme, co se pořádně děje. I přes tolik let, kolik uplynulo od jeho natočení, si stále udržuje statut, jenž ho řadí k nejvýznamnějším dílům polské filmové školy. O jeho kvalitách by mohlo vypovídat i to, že v roce 1957 získal na MFF v Cannes Stříbrnou palmu. (17.10.2004)

Celou dobu jsem musel mylest na Bressona - co by s takovou látkou udělal autor filmu K smrti odsouzený uprchl ? Měl jsem totiž pocit, že za vše, co film přinese, může scénář či předloha a že opravdu "přímosných" režijních postupů je tam poskrovnu. K tomu je film zbytečně přecpán hudbou, která jistě měla podtrhovat dramatickou atmosféru, ale spíše atmosféru kazí - myslím, že klaustrofobické pocity prosté ticho navodí lépe než symfonický orchestr. Přesto je to ale velký zážitek. Především scéna u mříže a vůbec celý závěr jsou velmi silné. Dávám plný počet, ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že film mohl být ještě mnohem mnohem lepší. (21.09.2006)

Wajdův památník varšavským povstalcům. První půlhodina působí trochu moc strojeně a pateticky, ale následné bloudění v kanálech už nepříjemně zalézá pod kůži. Režisér stačí hned na začátku celého příběhu prozradit, jak hrdinové skončí, takže se nad vším děním vznáší zvláštní osudová, bezvýchodná nálada. No děs. Některé výtečné filmy člověk nechce vidět dvakrát. (08.11.2008)