Najvyššia ponuka

Nerozeznám pravého Renoira od díla netalentovaného opilce Karla, ale zato vím, že chce-li starcova vrásčitá ruka v sametové rukavičce klouzat po mladém, bledém, vyplašeném ... ženě, tak je jasné, že to bude něco stát. Jasné je to tedy každé živoucí osobě kromě Virgila, který si své panictví pošetřil do důchodu a na další životní pouti se nechá vést svými splašenými hormony. Mne to tedy mezi všemi těmi podvůdky dost bavilo a kdyby základní zápletka nebyla tak naivně průhledná, tak bych nad pražským orlojem klidně nechal rozzářit všech pět dostupných hvězd. (28.03.2014)

Film jsem dlouho chtěl vidět, protože mě zaujalo, že se odehrává v prostředí výtvarného umění a aukčních síní, o něž se zajímám již mnoho let. Zaujal mě rovněž obsazením, slovutným Morriconem coby autorem hudby i samotným jménem režiséra, s jehož filmografií jsem až dosud nebyl obeznámený, ale která je zde na ČSFD vysoce hodnocená (kolem jeho nejlepšího filmu Bio Ráj, který aktuálně figuruje na 210. místě v žebříčku nejlepších filmů, kroužím už léta a stále jsem ho neviděl). Když se mi Nejvyšší nabídku konečně podařilo - po více než 2 letech od české premiéry - vidět, bylo pro mě velmi příjemným překvapením, že je dokonce mnohem lepší, než se mi na základě traileru zdálo. Mou pozornost si film získal od prvního záběru a nemohl jsem se od něj až do konce vůbec odlepit, strašně mě bavil překvapivý děj, herečtí představitelé všech rolí, nádherná kamera a dokonalá, ale vážně DOKONALÁ Morriconeho hudba. 2 hodiny nikdy neutekly tak rychle - bezprostředně po doběhnutí závěrečných titulků mi je vyloženě líto, že ten film už skončil, a nejraději bych si ho pustil teď hned znovu - a vychutnal si tam nově všechny ty detaily, které mi napoprvé nepochybně unikly (film mě udivil svou celkovou promyšleností - vše souvisí se vším, nic zde není náhodné, a film průběžně testuje, zda člověk dával dobrý pozor - to se mi nesmírně líbí). Snad jediné, co mi na filmu trochu vadilo, je mírná pachuť z toho, že se mi závěrečné rozuzlení zdálo krapet překombinované a nepravděpodobné - na druhou stranu z toho pramení i ten wow efekt, kterého se člověk dočká (a to dokonce několikrát v průběhu celého filmu, tedy nejenom v samotném závěru). V té souvislosti mě dostalo - asi jako už mnoho lidí přede mnou - že se závěrečná scéna točila v pražské Pivnici U Milosrdných, která se však v létě 2013 definitivně zavřela, jak jsem teď překvapeně zjistil. Pro mě je toto zjištění takovou bezděčnou, překvapivou a vcelku působivou symbolickou tečkou za tímto filmem (tu pivnici jsem neznal, ale je strašná škoda, že v Praze skutečně není hospoda se stejným interiérem jako v tomto filmu, protože by to byla velkolepá atrakce, na kterou by se sjížděli lidi z daleka). Za sebe nemohu nedat 5 nadšených hvězd. UPDATE 24. 6. 2018 - Na druhé zhlédnutí po téměř 3 letech se mi film líbil trochu méně než poprvé. Myslím, že to je tím, že když už člověk zná rozuzlení, chybí tam ten moment ohromení jako poprvé (v tomto ohledu mě trochu překvapuje, kolik lidí zde píše, že je děj předvídatelný - mně to třeba poprvé vůbec nepřišlo). Každopádně herci, kamera, scénář, hudba a celková atmosféra - vše super, a celkově je to podle mě filmařsky velmi kvalitní a obohacující podívaná. Velký respekt k Tornatoremu! (25.09.2015)

U tak nezvykle smutného mainstreamově točeného filmu bych rozhodně nepoužíval označení "crowd pleaser", neboť se tu zřetelně jde proti radostné katarzi, která je tu skoro automaticky očekávaná. Snímek si pohrává s midcultovými prvky, protože pojednává o světě vysokého umění a rozehrává love story dvou pokřivených duší, které se díky sdíleným citům "naučí žít" (a stanou se "normalizovanými", podobně jako v jiném Rushově filmu, Králově řeči), ale to všechno se podvrací v nečekaně deziluzivním závěru. Je to vlastně příběh naivní nezkušené zamilovanosti, z níž se ovšem hrdina nepoučí, ale zabředá do ní ještě hlouběji. Jak jsem naznačoval v úvodu, smutnější film jsem dlouho neviděl. (21.02.2013)

V KAŽDÉM PODVRHU SE VŽDY SKRÝVÁ NĚCO NEFALŠOVANÉHO..... /// Film, kterej si získal sympatie (moje vole…) od první minuty. Dokázal totiž skloubit půvab starožitností (Geoffrey Rush? Třeba, nebudem to víc pitvat…) s poetikou vztahu dvou zvláštních lidí, kterej tak vytváří trochu ,,jinou“ romantiku. Jo a má to taky zajímavej děj (to kdyby tě poetika romantickýho vztahu tolik netankovala…). /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád mrknu na film, kterej může pomoct cestovnímu ruchu. 2.) Mám doma starej obraz a ,,ta paní“ má v oku písmenko ,,V“. 3.) Jacques de Vaucanson byl vždycky zdrojem mý inspirace. 4.) Thx za titule ,,rosarot“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (30.07.2013)

Tornatore je podobně jako jeho hrdina tak trochu muzeální exponát, kterému informační věk musí připadat jako záludný zraňující nepřítel a film jako intimní komnata jistoty. Emočně se mě film přestal dotýkat v (úmyslně) přepálené druhé třetině, twist je promyšlený a dobře připravený, závěr zbytečně natahovaný a doslovný. Výborní herci (duety Rush - Sturgess / Rush - Sutherland ozdobné), vizuál jedna velká nádhera (odkaz na Sorentina není náhodný, on i Tornatore pořád věří v sílu zbytečného gesta), hudební podklad snad až moc sentimentální. Příjemné muzeum nostalgie, pošetilosti a obranné odtrženosti od reality. Motivy třinácté komnaty, automatonu a pravdomluvného trpaslíka se mi na téhle trochu moc mechanické metafoře nejistoty, tvořivosti a destruktivnosti citu líbily nejvíc. (11.09.2013)