Hobit: Bitka piatich armád

Soudruzi, soudružky, právě jsem se vrátil z Hobita! Pan režisér demisi soudnosti přijal! Jak k tomu došlo? Asi nějak takhle. Pracovna, asi 4 roky nazpět. Peter Jackson (dále jen "PJ"): "Tauriel, miláčku, cosi znepokojuje mou mysl. Temná hrozba na obzoru se šíří a nevím, zda jsem schopen se jí postavit." - Fran Walsh (dále jen "Focke-Wulf FW 190" - číslovka nevyjadřuje míru IQ): "Ach můj drahý Kili, co sužuje tvou mysl?" - PJ: "Můj bledý kvítku Lothlórienský, máme tam spoustu děr a i když jsme tam dali všechno, drama, tragédie, osudová rozdělení, ale ať dělám co dělám, nějak to nedrží pohromadě." - FW 190: "Ach můj Kili, synu Dís, není přece problém, který bys nevyřešil Legolasovou akrobacií." - PJ: "Ale všechny ty složité kličky, mluvíme tam o pasti a vůbec není jasné, kdo do ní má vlastně spadnout. Celé elfolidotrpaslictvo nebo jen Thórin? Někdy si říkám, jestli jsme přece jen neměli více respektovat předlohu..." - FW 190: "Ty můj malý Kili, s kily efektů si přece nikdo ani nevzpomene na to, že se tam mluví o pasti. Hlavní je, že jsou tam skřeti, na zbytku nezáleží." - PJ: "Já ti nevím. A pak ti Zeměžrouti..." - FW 190: "Co je s nimi, Slunce mé věčnosti?" - PJ: "Nebude to vypadat trochu moc nepatřičně? Jako že to napsal nějaký Herbert a jmenovalo se to tuším Duna?" - FW 190: "Nevadí, můj Hobite ze Severního ostrova. To se dá vyřešit prostou větou zapomněli jsme na Zeměžrouty nebo něco takového, kterou by mohl říct třeba Gandalf..." - PJ: "No vidíš, Gandalf. Zapomněli jsme ho v Dol Gulduru. Co s ním? Počkej, nenapovídej... Á, začínám se chytat. Třeba by pro něj mohl dojet Legolas, vysvobodit ho z klece nést - ne počkej, mám lepší nápad. Vysvobodí ho Saruman." - FW 190: "To je podnětné a neotřelé, strážče odkazu mistra, ale trochu to potírá ženský prvek. Přece jsme se shodli, že ten musíme nutně vyzdvihnout. Takže takhle. Na scénu přijde Galadriel, pravou rukou bude držet klec s Gandalfem a levou - ne, to je moc. Ponese Gandalfa v náručí. To je ono." - PJ: "No, je to pořád trochu přehnané, nemyslíš, paní mého nebe? Nebo dobrá, ponese ho, ale pak podklesne a objeví se Devítka. Jo, to je ono, ale toho Sarumana tam musíme nechat. Jako kdybych měl pocit, že to je dobrý nápad, vlastně jediný dobrý nápad - ne, zaplašme sebekritiku. Zkrátka Saruman a Elrond jim vyčistí cestu, jenže se objeví Sauron..." - FW 190: "Ano, Klíči k mému zámku. Krásně se nám to sváže s Pánem prstenů. Já ti věřím, ty to dokážeš. - PJ: "Ano, rýsuje se to. Už jsme takhle blízko. Takže teď už jen vymyslet, proč vlastně chtějí Skřeti Osamělou horu. Třeba by šlo - hmm, ne, to by nešlo. Jinak. Strategie. To je ono. Chtějí ji kvůli její poloze. Strategie, chápeš? Spojnice k Angmaru, to je ono. Nevadí, že je to úplně jinde, to stejně není důležitý, hlavně to pronést co nejprocítěněji, aby divák věděl, že jde o něco důležitýho. Vrazíme tam Thorinovu temnou stránku, Howard rozezvučí orchestr, snad to ještě nezapomněl a když jo, tak mu bude stačit zvariovat tóny od posledně. Ne, konec střídmosti, jdeme tvořit dějiny, ještě nikdo nenatáhl 200 stran na 9 hodin, hlavně si věřit a nikdy nepochybovat..." Tak nějak takhle to podle mě bylo. Vlastní vizí a nestřídmostí stižený Jackson se definitivně utrhl ze řetězu a sází na plátno přemrštěné a zbytečně dlouhé scény, které stejně jako posledně negradují (na čemž se podílí i to, že řada podzápletek navazuje na něco z doby před rokem, čímž ztrácí na emoční síle) a jsou přemrštěně natažené, aniž by měly nějaký jiný vývoj než hop ze skály a bortící se most. Akční scény sice nejsou možná tak ztřeštěné jako v minulém díle (jízda v sudech), ale chybí jim přehlednost a logika, vlastně z bitvy pěti armád toho není moc vidět, protože většinu času se stejně točí kamera jen kolem Thorina, Legolase či Bilba, přičemž jejich scény se odehrávají nějak stranou všeho ostatního. Snad dvě scény měly potenciál lepší, ale zůstaly nevyužity. První byla již zmíněná Gandalfova záchrana, škoda, že tam nebyl Saruman více. Druhá pak Thorinova rozpolcenost, tam by se mi líbilo, kdyby k němu třeba jako druhý hlas promlouval Šmak. Všechny ostatní pokusy o emoce a dramatično na mě naprosto neúčinkovaly, zejména ten pokus o vztah mezi Kilim a Tauriel byl spíš k smíchu, opravdu mi to připadalo, jako kdyby si tam Jackson s manželkou chtěli vložit něco na způsob Berena a Lúthien a nějak se jim to vymklo z rukou. I ostatní stránky filmu mi přišly takové odfláklé. Výtvarná stránka Ereboru, ty městské trosky nepůsobily jako pozůstatek po funkčním urbanistickém celku, jen náhodně rozházené zdi a okna, aby bylo odkud skákat na skřety, Howard Shore je naprosto nevýrazný a když už, tak jen opakuje co fungovalo v Pánovi prstenů (na druhou stranu vymýšlet pětkrát něco originálního k pokaždé stejně "jímavé" scéně dá asi zabrat). A pak ta nestřídmost, přeplácanost. Tuhle hodíme troly s katapulty, tamhle červy z Duny, sem pět soubojů jeden na všechny, padající věž coby most, skřety připomínající spíš červenotrpaslické replikanty a tak dále a tak dále. Nasypat toho na plátno co nejvíc, ono to už nějak utopí ty nedostatky. Cit pro věc, emoce, prostá schopnost vyprávění, to je spláchnuto někam na dno dlouhého jezera. Za stávajícího stavu snad Tolkienův syn odolá a Silmarillion nepustí. P. S. V Pánovi prstenů byla krev aspoň černá. Tady není vůbec žádná (tedy až na pár kapek na Thranduilově tváři. P. P. S. Proč mají trpaslíci v Hoře napřed navlečená brnění a pak vyrazí do bitvy bez něj? (13.12.2014) (menej) (viac)