Zvrátený

No, tak jsem absolvoval další film "pozpátku" a mé dojmy jsou poněkud, ehm, rozpolcené. Pár pozitivních věcí na Zvráceném je - snaha o syrovou reálnost (byť místy to působí až přehnaně), zajímavá hudba a uvěřitelné herecké výkony. Zápletka není sama o sobě nijak extra zajímavá, proto ji režisér ozvláštnil obrácením děje a hlavně v úvodu filmu (a na konci děje) opravdu zběsilou prací s kamerou. Ta rotující kamera ve mně zanechala bohužel hlubší dojem, než zmíněná syrovost i výborní herci. Ještě teď se mi z ní točí hlava... (04.11.2007)

Film se dá označit za kontroverzní, avšak stejně tak (ne-li spíš) za nevyrovnaný. A to nejenom scénami násilí, ale i zpracováním jako takovým. Jsou hrátky s kamerou milým a originálním experimentálním oživením podtrhující atmosféru snímku, nebo jenom bezúčelnou exhibicí, ze které diváka akorát tak bolí hlava a není schopný rozeznat, co je zrovna v záběru? Mělo by být publikum emočně odrovnáváno první polovinou filmu a pak to v něm má vše postupně dozrávat (s pomocí mistra Beethovena), protože je to ve výsledku pro sledujícího vlastně dosti zdrcující pozorovat ty nic netušící postavy a vědět to, co oni ne, nebo je divák vycucnut zbytečně brzo a zbytek filmu je pak pouze nastavovanou kaší nejenom bez citového účinku, ale i jakéhokoliv jiného, tedy víceméně nudou? To už si každý musí zodpovědět sám. Zvrácený je ten ojedinělý případ filmu, kterému kdokoli může dát jakékoli hodnocení, a naprosto ho pochopím. U mě dojmy z filmu skončily tak na půlce cesty, proto hodnotím průměrem, ale na scénu z podchodu jen tak nezapomenu, za její zpracování rozhodně palec nahoru. (03.02.2014)

Chápu lidi, kterým se ten film líbí, ale osobně mi Noého styl nesedí a jeho tvorba mě neoslovuje. A v případě tohoto filmu mi s odstupem mnoha let od jeho natočení přijde směšné, že to mohlo kdysi někoho šokovat nebo pobuřovat - doba se samozřejmě změnila, ale mě to prostě jen nudilo, a říkal jsem si u toho, že bych to radši viděl jako příběh odvyprávěný klasicky chronologicky, byť si samozřejmě uvědomuji, že pak už by celý ten koncept nedával smysl a nefungovalo by to (navíc by celý ten příběh asi působil dost banálně). Navíc to zpětné vyprávění jednak stejně není důsledné, protože kdyby se ten film odvíjel vyloženě pozpátku v pravém smyslu slova políčko za políčkem (včetně dialogů pouštěných pozpátku), tak by to byl jen nesledovatelný chaos obrazu a nesrozumitelného zvuku, a jednak to zdaleka není první film natočený takovým stylem (člověku se v první řadě dere na mysl vzpomínka na Lipského geniální hříčku z 60. let, Happy end). Vadí mi taky ten debilní český název "Zvrácený", který se zcela odklonil od významu původního titulu (jakož i smyslu celého filmu), čistě subjektivně mám velký problém s tou rozlítanou kamerou v mnoha záběrech, kvůli které se nedokážu orientovat v tom, co se na obraze děje, a potom také nemám rád filmy, v nichž jsou do rolí filmových partnerů obsazeni herci, kteří spolu tvoří pár i ve skutečnosti (respektive v případě tohoto filmu to platilo v době natáčení, dnes už spolu Cassel s Bellucci dávno nejsou) - velmi mě to vytrhává z ponoření do děje a nedokážu takový film brát vážně. Myslím, že skuteční manželé by spolu ve filmu prostě hrát neměli, protože to zanáší do fikčního filmového univerza nemístné prvky z reality. Když jsem se navíc dočetl, že Noé během natáčení užíval kokain, víc už ten film v mých očích klesnout nemohl - tohle fakt neuznávám. Jako filmařský experiment to beru, ale jako filmovou událost - jak se někteří snažili tvrdit - nikdy. (02.12.2021)

Zvrácený mi útroby nezvrátil, dokonce jsem natolik zvrácený, že bych se k němu ještě vrátil. Proč? Protože je unikátní. Netvoří jej obvyklá sérii kauzálních jevů vedoucích k finálnímu rozuzlení, nýbrž je jedinou vzpomínkou (flashbackem), která nás nutí ji proti logice vnímat jako "odkrývání" budoucnosti. Začíná, resp. končí recepčně náročným blouděním "rectem" a později pokračuje pro předcházející i nadcházející děj (v inverzní podobě) zásadní, vpravdě šokující a naturalistickou scénou znásilnění (záměrně podaná staticky, aby si divák mohl znechucení a odpor z destilované zlovůle "vychutnat" až na dřeň), jeho kvintesencí je však křehká romantická story, jež je (ke smůle hrdinů) postavena na jednoduché, vyslovené tezi, že čas vše zničí, a protože je ono vše předurčeno a my jako obyčejní smrtelníci (vzdálení další evoluční proměny) do budoucnosti nevidíme (snad jen prostřednictvím znepokojivých snů), nemůžeme jeho působení, své fatum zvrátit. Je to však tak úplně pravda, když čas je veličinou relativní a ten filmový dvojnásob? Odpovědí poskytuje Noé hned několik. Když navíc vezmu v potaz, že střihově vychází z konceptu Hitchcockova Provazu, syžetem se obrací k progresivně zpátečnickému Mementu a Vincenta i Monicu herecky obnažil na holou kůži, nemůžu jít pod fajfku. I kdyby se mi Zvrácený protivil, svědla nás dohromady osudová determinace, takže by pomsta a násilí plozené násilím nepřipadalo v úvahu. Netradiční, drzé, burcující, přemýšlivé, krásně úchylné, něžně surové, poklidně agresivní, pro otrlé. A na to si potrpím. (14.06.2009)

Film v násilnosti, zvrácenosti může působit jako moralita, která získává přesvědčivost právě tím neobyčejným použitím prvků násilí. A jako zrcadlo nastavené podobným způsobem, jak to kdysi provedl Stanley Kubrick (jehož mistrovství Noé obdivuje) ve filmu: Mechanický pomeranč. Asi to není náhoda, že jméno hlavních postav obou filmů je Alex a že v nich zní jako kontrast povznášející Beethovenova hudba. I když nikdo nezpochybnil jeho mimořádnou působivost, jde podle jedněch o nechutné dílo těžící atraktivitu ze šokujících scén, zatímco podle druhých film vlastně odhaluje násilí jako temný stín lidské povahy i jako produkt odcizení. Sofistikovaná scéna (znásilnění) v tunelu bez jediného střihu je ukázkovou formou násilí a Noéovou režijní zručností - při téhle scéně se maximálně dvakrát nadechnete. (29.06.2012)