Andrej Rubľov

Tarkovského opus, jedinečné dílo a také jeden z filmů, které patří mezi základní filmy světové kinematografie. Jeho příběh o ruském malíři ikon Andreji Rublevovi je rámovaný krásnými, dlouhými záběry, zkrze které vzniká nezapomenutelná atmosféra. Černobílá kamera a spoustu až symbolických náznaků a transcendentních nadvýznamů. Mimo jiné doporučuji koupit DVD, které vyšlo i u nás, tenhle film stojí za to mít v poličce... (24.01.2008)

Co znamená Markéta Lazarová pro českou kinematografii, tedy monumentální (a velmi nákladnou) středověkou fresku, znamená Andrej Rublev pro kinematografii sovětskou, potažmo ruskou. Měl to být sebevědomý symbol poválečného vzestupu sovětského filmu, pro éru Chruščovova vedení měl představovat totéž, co Petrovův Petr Veliký pro Stalina a jeho partu. Tarkovskij ale snímek kormidloval směrem k náboženské symbolice a mysticismu, konec konců původně nazval své dílo Andrejovy pašije. Osm let si režim s filmem nevěděl rady, než ho vzal na milost. Tarkovskij hodně energie věnoval vytvoření pocitu autenticity - snažil se o syrový, naturalistický styl, používal hrubé, neopracované materiály. Určitě jde o zásadní dílo národní kinematografie, které by dnes vznikalo jen stěží. Pro mě jde o nejstravitelnější Tarkovského film, ale i tak platí, že proslulé několikaminutové záběry leckoho vyčerpají. Pokud jsem v úvodu zmínil Markétu Lazarovou, ta pro mě představuje zřetelně sympatičtější a atraktivnější verzi středověku. I ta stopáž je v případě Markéty rozumější. 205 minut režisérské verze svědčí o tom, že Tarkovskij na diváka nemyslel. Celkový dojem: 80 %. (10.02.2020)

Ako je možné, že viac ako dvetisíc užívateľov ohodnotí tento veľkofilm a nikto si nevšimne, že sa tu vôbec nespomína herec Ivan Lapikov, ktorý stvárnil postavu Kirila? Nemožno ho nájsť ani v databáze hercov na čsfd a to hral v napríklad v Bratoch Karamazových, ďalej vo filmoch Sergeja Fiodoroviča Bondarčuka, či jeho mentora Sergeja Gerasimova. (31.12.2015)

Kdysi hodně dávno, když jsem ještě snad ani nevěděla, co je to film, natož abych věděla, co je Tarkovskij, jsem v nějaké knize narazila na fotky z Andreje Rubleva. A pořád jsem na ně pak musela myslet a šíleně jsem toužila zhlédnout ten film. Jenže já jsem opravdu všestranně neschopná, takže mi stále unikal a já si ho po několik let dnem i nocí jenom představovala. Tak. A teď to mám konečně za sebou, bylo to překrásné a doufám, že mě čeká nějaká veselejší životní etapa. (09.01.2008)

Nejsem příznivcem podobných příběhů (a například připodobňovanou Markétu Lazarovou upřímně nemám rád) a jediný důvod, proč jsem se ponořil do několika kapitol východní minulosti, byla pověst Tarkovského majstrštyku. I proto jsem přivítal režisérskou verzi, která stopáží přesahuje půlčtvrtou hodinku, abych tak mohl prožít opravdu všechno a doteď nevím, jestli jsem se rozhodl správně. První část jsem si totiž spíše přetrpěl. Životní moudra v obalu syrové historické fresky jsou poněkud silná káva a chytat se každého trpitelského monologu v naději, že rozpoznám jakoukoli oduševnělou ideu, mě zkrátka ničí. Jaké je pak překvapení, když se ve druhé části obraz zcela změní a děj od začátku vtáhne natolik, že se například nájezd Tatarů stane nezapomenutelným zážitkem. Když jsem pak okouzleně vnímal i celé snažení se zvonem a jeho metaforické vyznění, dostal jsem pocit, že jsem snad viděl dva různé filmy slátané pod jeden název. Přesto výhrady k odcizenosti a místy opravdu nesnesitelné pomalosti zůstávají a vzhledem k tomu, že Solaris nebo geniální Stalker hrají mnohem více na fantazii, budu stále tíhnout k těmto pozdějším počinům. (04.09.2008)