Ivanovo detstvo

Jeden z prvých Tarkovského filmov som nedávno pozrel druhý krát, ale ani tak mi nedal to, čo by som od neho chcel. Úvodné minúty patria Ivanovi, no neskôr sa do toho primieša zdravotníčka Máša, no jej postava je v podstate zbytočná. napriek tomu jej Tarkovskij venoval dosť priestoru a Ivan ide v týchto momentoch bokom. Komornosť snímku a stále opakujúce sa lokácie zapríčiňujú častú nudu a hluché momenty. Posledných asi 5 minút film ako tak zachraňuje a je to jediné, čo sa divákovi vryje do pamäti. 60%. (16.12.2012)

Tarkovskij si pro svůj celovečerní debut asi nemohl vybrat líp. V Ivanově dětství totiž skloubil jak jistou (povinnou) poklonu těm onehdy tak váženým sovětským vojákům druhé světové války bez sklouznutí k nějakému sentimentálnímu heroismu a patriotismu, a na tom samém střídmě poetickém obraze (alespoň s ohledem na jeho filmovou budoucnost) stejně dobře vybarvil marnost a pošetilost války včetně toho, co takové existenciální peklo dělá s psychikou jejich účastníků. Stejně jako u jeho ostatních filmů pak je každá scéna vizuálně vymazlená do nejmenšího detailu, a naopak na rozdíl od jeho pozdějších snímků díky své střízlivé délce nedokáže ani na chvíli nudit. (28.12.2014)

Obraz, ako odozva na združstevnené polia, optimistických úderníkov, heroických vojakov, triednych nepriateľov, na zrozumiteľnosť pre masy, divadelne strojené spôsoby komponovania mizanscény a ustálené symboly reálneho socializmu. Tento obraz - obraz prírody, obraz strateného raja, obraz bezčasia - je naplnený kontempláciou, až akousi chvejivou, hoci stále len tušenou prítomnosťou sakrálna. Pravoslávny hésychazmus by to nazval božím svetlom, my to nazvime pocitom spirituálnej transcendencie. Pritom všetko je tu napohľad také profánne – citová vyprahnutosť vojny či samotného Ivana, ktorý je už dávno mŕtvy... To len doznievajúce kŕče, záchvevy toho strateného raja hýbu jeho telom a vytvárajú zdanie života. Pripomína postavu starca, ktorý si zúfalo udržiava ilúziu domova v expresívne zdevastovanom svete. Skrátka, pri pohľade na Ivanov príbeh vystupujú do popredia skôr psychologické, či existenciálne úvahy o tragickom dopade vojny na psychiku človeka. Vďaka tomu môžeme Ivana vnímať dokonca aj ako symbol celého Sovietskeho zväzu, ktorý, tvárou v tvár neznesiteľnému utrpeniu, udržiavajú pri živote len spomienky na detstvo. Smrť je však taká samozrejmá, všadeprítomná a prirodzená, že rozorváva časopriestor a necháva navzájom prenikať svet živých i mŕtvych. Odraz hviezd na hladine studne, kotúľajúce sa jablká, pomalé plynutie rieky – v tom všetkom sa akoby zastavil čas. A v tom prichádza záver - dávno po Ivanovej smrti, na samom konci filmu, sledujeme, tak ako mnohokrát predtým, jeho najvnútornejšie, najtajnejšie spomienky – jeho radostný beh po pláži. Tentokrát však už nie sú spomienkou, nemôžu ňou byť, jej vlastník je mŕtvy i fyzicky. Pre mňa sú obrazom toho Božieho svetla, ktoré prichádza z iného sveta. Už totiž nie sú len túžobnou víziou nešťastného chlapca, ale Rajom zapečateným vo večnosti. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium. (30.09.2010)

Po všech těch chválách tohoto filmu jsem čekal víc. Z toho co jsem zatím viděl od Tarkovského se mi líbilo vše, ale Ivanovo dětství není tím geniálním opusem, jako jeho následovníci. Kdo chce pocítit opravdovou sílu tohoto filmu, musí si počkat až do závěrečných minut, ze kterých opravdu zamrazí. Vidíme zde kombinaci syrových dokumetárních scén a záběrů ve kterých Tarkovskij naplno demonstruje své poetické vidění světa a to i v takových zrůdných věcech jakými jsou ostnaté dráty nebo rozbombarodvané sutiny domů. Již samotné dobové záběry jsou děsivé ale Tarkovskij jejich efekt svým okem ještě rozvíji a umocňuje tak jejich úzkoslivé vyznění. Několik vydařených záběrů se najde i v průběhu filmu, ale jádro bohužel tvoří nezáživné a místy i nadbytečné dialogy, jako např. ty se zdravotní sestrou Mášou. Naštěstí jsou zde i další silné pasáže, hlaně ty snové a tak se dá považivat Ivanovo dětství za vynikající film, ne však geniální. (20.06.2011)