Ivanovo detstvo

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Ivanovo dětství. Podle názvu by si člověk řekl, že celý snímek se bude točit kolem chlapce (podobně jako Jdi a dívej se) a uvidíme dokonalý obraz toho, jak válka poznamenala dětskou tvář a psychiku. Částečně tomu tak bylo, ovšem mnohé scény jsou tu jako vytržené z jiného filmu, což způsobuje, že jsem se jako divák absolutně nesžil s malým Ivanem. Zdlouhavé záběry byly zpočátku fajn, ovšem později už začínaly nudit. Úvodní záběry, které ukazují nádherný kontrast (doslova ráj X peklo), byly opravdu vynikající. Celkově však zklamání, proto jen 3*. (03.04.2011)

Obraz, ako odozva na združstevnené polia, optimistických úderníkov, heroických vojakov, triednych nepriateľov, na zrozumiteľnosť pre masy, divadelne strojené spôsoby komponovania mizanscény a ustálené symboly reálneho socializmu. Tento obraz - obraz prírody, obraz strateného raja, obraz bezčasia - je naplnený kontempláciou, až akousi chvejivou, hoci stále len tušenou prítomnosťou sakrálna. Pravoslávny hésychazmus by to nazval božím svetlom, my to nazvime pocitom spirituálnej transcendencie. Pritom všetko je tu napohľad také profánne – citová vyprahnutosť vojny či samotného Ivana, ktorý je už dávno mŕtvy... To len doznievajúce kŕče, záchvevy toho strateného raja hýbu jeho telom a vytvárajú zdanie života. Pripomína postavu starca, ktorý si zúfalo udržiava ilúziu domova v expresívne zdevastovanom svete. Skrátka, pri pohľade na Ivanov príbeh vystupujú do popredia skôr psychologické, či existenciálne úvahy o tragickom dopade vojny na psychiku človeka. Vďaka tomu môžeme Ivana vnímať dokonca aj ako symbol celého Sovietskeho zväzu, ktorý, tvárou v tvár neznesiteľnému utrpeniu, udržiavajú pri živote len spomienky na detstvo. Smrť je však taká samozrejmá, všadeprítomná a prirodzená, že rozorváva časopriestor a necháva navzájom prenikať svet živých i mŕtvych. Odraz hviezd na hladine studne, kotúľajúce sa jablká, pomalé plynutie rieky – v tom všetkom sa akoby zastavil čas. A v tom prichádza záver - dávno po Ivanovej smrti, na samom konci filmu, sledujeme, tak ako mnohokrát predtým, jeho najvnútornejšie, najtajnejšie spomienky – jeho radostný beh po pláži. Tentokrát však už nie sú spomienkou, nemôžu ňou byť, jej vlastník je mŕtvy i fyzicky. Pre mňa sú obrazom toho Božieho svetla, ktoré prichádza z iného sveta. Už totiž nie sú len túžobnou víziou nešťastného chlapca, ale Rajom zapečateným vo večnosti. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Z retrospektívneho hľadiska myslím môžeme skonštatovať, že Ivanovo detstvo je masovo najprístupnejším Tarkovského filmom. Za prvé stopážou a za druhé už len tým, o čom rozpráva. Už aj v dobe vzniku asi bolo viacerým zrejmé, že sa pozerajú na debut niekoho výnimočného, ktorému treba nechať do budúcnosti poriadny priestor. Ivanovo detstvo je vojnovou drámou a dobrodružným filmom v jednom. Domnievam sa, že Tarkovskij nemal od chlapca v nikdy v deji odbiehať a mohol vyťažiť vzhľadom na zobrazené udalosti vo filme o niečo silnejšie emócie. (08.05.2015)

Po všech těch chválách tohoto filmu jsem čekal víc. Z toho co jsem zatím viděl od Tarkovského se mi líbilo vše, ale Ivanovo dětství není tím geniálním opusem, jako jeho následovníci. Kdo chce pocítit opravdovou sílu tohoto filmu, musí si počkat až do závěrečných minut, ze kterých opravdu zamrazí. Vidíme zde kombinaci syrových dokumetárních scén a záběrů ve kterých Tarkovskij naplno demonstruje své poetické vidění světa a to i v takových zrůdných věcech jakými jsou ostnaté dráty nebo rozbombarodvané sutiny domů. Již samotné dobové záběry jsou děsivé ale Tarkovskij jejich efekt svým okem ještě rozvíji a umocňuje tak jejich úzkoslivé vyznění. Několik vydařených záběrů se najde i v průběhu filmu, ale jádro bohužel tvoří nezáživné a místy i nadbytečné dialogy, jako např. ty se zdravotní sestrou Mášou. Naštěstí jsou zde i další silné pasáže, hlaně ty snové a tak se dá považivat Ivanovo dětství za vynikající film, ne však geniální. (20.06.2011)