Ivanovo detstvo

Stejně jako Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova nabízí i Ivanovo dětství nezvyklý pohled na válku, a to skrze optiku malého chlapce. Spíše než příběh, který je vlastně poměrně prostý (avšak působivý), je zde důležitá citovost a emocionální dopad na diváka, což naplno vyznívá v poetických snových sekvencích.V kontrastu s ostatními režisérovými filmy na mě Ivanovo dětství působilo strožejším dojmem a vyjma zmiňovaných snových sekvencí, ve kterých je užito prosté symboliky, se mi u něho nepodařilo identifikoval onen – pro Tarkovského toliko typický – spirituální přesah. (09.01.2011)

Tarkovskij si pro svůj celovečerní debut asi nemohl vybrat líp. V Ivanově dětství totiž skloubil jak jistou (povinnou) poklonu těm onehdy tak váženým sovětským vojákům druhé světové války bez sklouznutí k nějakému sentimentálnímu heroismu a patriotismu, a na tom samém střídmě poetickém obraze (alespoň s ohledem na jeho filmovou budoucnost) stejně dobře vybarvil marnost a pošetilost války včetně toho, co takové existenciální peklo dělá s psychikou jejich účastníků. Stejně jako u jeho ostatních filmů pak je každá scéna vizuálně vymazlená do nejmenšího detailu, a naopak na rozdíl od jeho pozdějších snímků díky své střízlivé délce nedokáže ani na chvíli nudit. (28.12.2014)

Na to, že je to prvotina (pokud nepočítáme, Válec a Housle), a je to z období 2.světové (což osobně moc nevyhledávám), tak je to geniální a místy i brilantní. Přiznám se, že jsem dlouho s tímto filmem od mého režiséra č.2...otálel, ale již na 1.shlédnutí před pár lety, jsem za pár minut poznal jeho autorský rukopis, byť zde ještě tak není výrazný, jako v pozdějších klenotech. Klidně by mohl býti i delší.:) (06.02.2019)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium. (30.09.2010)