Ivanovo detstvo

Moje první setkání s panem režisérem (a jistě ne poslední). Film mě velmi zaujal. A díky určitému teoretickému základu jsem také trochu věděl do čeho jdu, za což můžu být zpětně jenom rád, poněvadž už jen ten název je dost zavádějící (o Ivanovi je to pouze z části, i když větší, ale vzhledem k tomu, co zažívá, se snad ani o dětství nelze bavit a děj se k němu dostává vlastně jen ve snech či vzpomínkách). A možná je i trošku škoda, že představitel Ivana nedostal více prostoru, protože na jedné straně podal opravdu bravurní herecký výkon a na druhé by to zas divákovi pomohlo se ještě více sžít s postavou (a je mi docela jedno, že/jestli to nebylo režisérovým záměrem). Co se týče samotného vyprávění, nejsilnější je v momentech, kdy divák vidí Ivanovy představy a pak také při průzkumných akcích (při těch sice hraje prim tma či alespoň pošmourno, ale o to více napětí se pak vytvoří). A konec dopadl dle mých očekávání…a úplně se mi vybavil jiný sovětský film s dětským hrdinou-Jdi a dívej se (1985) a právě hlavně v závěru si člověk může krásně porovnat, jak se 2 takové filmy s podobným ústředním tématem mohou lišit (i když přece jenom dávám přednost mladšímu z nich). Celkově silné 4*. (14.03.2014)

Vizuálně neskutečně podmanivý film, který se však rozpadá na nesouvislé a atmosfericky nevyrovnané celky, čímž rytmicky velmi stagnuje, navíc estetická vytříbřenost přehlušuje jakoukoliv emoci a osud chlapce na mě jednoduše neměl sílu zapůsobit, jakkoli je výkon hlavního herce působivý a subjektivní ponory sugestivní. Nakonec tedy stopa po raném Tarkovském byla daleko mělčí, než jsem předem očekával. (16.03.2011)

Standardní vojensko-psychologický ruský film od nejpřeceňovanějšího a nejzamindrákovanějšího režiséra všech dob. Bylo to přesně to, co jsem očekávala, děj nedával smysl, byl o ničem, postavy koukaly jak gumy, valily oči do kamery, pronášely nesmyslné dialogy, nebo ustrašeně kníkaly. Všem herečkám bez rozdílu věku bych doporučoval zakoupit jedny zbrusu nové žiletky značky Astra a neprodleně je použít, je nejvyšší čas. Hlavní představitel Ivánka byl sympatickej hošánek, copak se s ním asi stalo (jakpak asi vypadá dnes po hektolitrech vodky, tedy pokud ještě žije). Přesto je mi největší záhadou, kde ten kořen nadporučík fasoval ty věčeně nažehlený mundůry, ten měl evidentní zkušenost s první linií. Takže nejlepší nakonec z celýho filmu byly fotogenická bažina a jméno dirigenta. PS. Ten konec jsem nějak předvídal, ale k dokonalosti tomu chybí jenom Lassie pádlující na kánoii:) (29.09.2010)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Pro mne bezchybné...velmi silné psychologické drama. Sugestivní, mistrně nasnímané a zrežírované, excelentně sehrané. Osud jakéhosi Ivana, jednoho z miliónů, kdesi daleko na východě. Příběh dítěte, které vzpomíná na dětství. Stejně, jako dává režisér Ivanovi možnost zasnít se, na chvíli utéct, tak vybízí i diváka k vlastní představivosti. O bezcitnosti války...nacistické zrůdnosti...o (ne)lidskosti v člověku. (24.08.2016)