Nostalgia

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)

Monumentálny minimalizmus. Smútok a pocity odcudzenia vlastnej krajiny so svojho života preniesol Andrej Tarkovskij svojim spôsobom mohutne do tohoto diela. Nenájde sa tu nič veselé. Všetko, od starých zničených budov až po každú jednu postavu, prekypuje nostalgiou. Tým nepríjemným pocitom ktorý zaťažuje myseľ a dušu minulosťou. Minulosť ktorá sa už nedá vrátiť žije v spomienkach. Celí tento film je jedna veľká spomienka ktorá sa odohráva v mysli hlavného hrdinu. Do hlavy mu takmer celí čas nevidíme takže sa skoro celí čas prechádza po ruinách zo zamysleným pohľadom ktorý človeka doslova deprimuje. Vcítiť sa do tejto snímky je veľmi ťažké. Na 100% to dokázal asi iba sám Tarkovsij.Dlhé nábehy kamery nechýbajú. za vrchol filmu považujem scénku so sviečkou v kostole a samovraždu na mramorovej soche doprevádzanú hudbou Ludviga Va Beethovena. (03.11.2013)

U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) (31.08.2016)

V tomto prípade sa asi Tarkovskij toľko snažil len aby to bolo čo možno najdepresívnejšie a aby sa tak na diváka dostavil čo možno najväčší efekt clivoty a smútku po domove, až to vypálilo celé naopak a dopracoval sa tak leda k útrpnému snímku, ktorý dopozerať až do konca si vyžaduje istú mieru trpezlivosti. Netvrdím, niektoré myšlienky boli pekné, ale zas podotýkam nie všetky. Navyše to na mňa bolo oproti iným jeho filmom až príliš zbytočne monotónne poetické, minimálne čo sa týka tých častých monológov. Najviac ma oslovila filozofická stránka snímku, hlavne to, ako šikovne tu bola zakomponovaná úvaha o 1+1=1. Ten komu tento výrok nie je neznámy určite vie čo mám na mysli. Tým je vlastne povedané všetko, čo sa o snímku povedať dá. Škoda len, že to bolo z tohto pohľadu tak útržkovité a ako celok to preto vôbec nefungovalo. Najviac však ľutujem tej útrpnej formy. Slabší priemer. 55/100 (07.09.2017)

Jsem na sebe pyšná, vydržela jsem celé dvě hodiny, pět minut a třicet pět sekund mého prvního setkání s Tarkovským a troufám si tvrdit, že i posledního. Z filmu vyzařuje klid, který plíživě nahrazuje neidentifikovatelná forma šílenství, dosahující až hypnotického účinku na diváka, který přichází o svobodnou vůli a není schopen vypnout přístroj, který na něj působí silou statické kamery, věčného přítmí a protisvětla, naaranžovaných kompozic, mlhou, provazovým lijákem, plynoucí vodou, slovy, zhmotnělými zvuky dějů a psího dechu v polomrtvém lázeňském městě, kde se stopařům cizích vzpomínek nevyplatí ani sundat si kabát ... Nepochopené menu, nestrávené sousto a neukojený hlad. (12.03.2013)