Obeť

Offret je môj prvý (a teraz som na vážkach, či nie zároveň i posledný) film Tarkovského. Je to neuveriteľné psycho, ktoré ma väčšinu času privádzalo k nepríčetnosti Alexandrovými monologami a špeciálne jeho modlitbou, kde medzi slovami a vetami bud' otravne vzlykal, alebo oddychoval, pričom samotná švédština so svojimi 'KLIK-KLAK-KLEK' v každej vete, ba dokonca i v slove(!!), mi pílila uši a vytrhávala bubienky i s koreňmi! No na druhej strane ma i nejakým spôsobom upokojovali isté obrazy. Napríklad kvílenie pastierky ozývajúce sa v prázdnom a opustenom tichu , ktoré občasne prerušil brechot psa v tom epickom súmraku bola paráda! Film som si stiahol do telefonu a vyplňal ním prestávky v práci. Doma by som to na jeden záťah nedal! To by ma jeblo! (11.06.2016)

Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti. (25.04.2016)

Tenhle film je až trapně dokonalý. S těmi, kteří ho milují, se tedy nechci přít o jeho kvalitách, jen jim závidím, že se v něm patrně našli dřív než já. Osobně mě zasáhl až úplný závěr. To, co předcházelo, byla docela chladná exhibice Tarkovského a Nykvista, kteří umějí zrežírovat vše od dobytka po nádobí. Genialita jejich práce je tu moc obnažena, a můj zážitek je tím zbytečně ochuzen o to nepopsatelné, pohlcující, tajemné cosi, které mi poskytuje o pár let starší Stalker. (22.10.2008)

Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily. (30.01.2018)

Oběť je jediným filmem A. Tarkovského, ke kterému si dělal scénář úplně sám a také jeho jediný film, na jehož realizaci nemusel nijak výrazně dlouho čekat. Nevím, jestli je to právě kvůli těmto dvěma věcem, ale každopádně mi připadá Oběť po stránce scénáře a formy celkově nejslabší. Všechno mi připadá vykonstruované, odfláknuté, rychlokvašné. Neustále se tam mluví a mluví a mluví - až to připomíná spíš nějaké divadelní představení. A neskutečně mě iritují prakticky všechny herecké výkony (což ale možná byl záměr). Po myšlenkové stránce je to naopak jeden z Tarkovského nejsilnějších snímků. Skoro se chce říct : Škoda, že to nenatočil v SSSR, kde by při čekání na povolení natáčení vypiplal scénář k dokonalosti jako u svých předešlých filmů. Přes to všechno je to ale znovu výjmečné dílo. (03.03.2007)