Solaris

Tarkovského filozofická fantasy, s ktorou sa mimoriadne pomazlil...tak mnohovýznamový a brut intelektuálny film som skutočne ešte nevidela. Dynamika na bode mrazu, avšak prehypermegalouchvacujúca vizuálna stránka a vskutku elegantná filmová lyrika. Svojou hĺbkou je veľmi ťažké Solaris vstrebať na jeden krát, no ja som to horko ťažko dolámaná s preležaninami na zadku nejako dopozerala... (30.12.2006)

Ano, souhlasím s ostatními, šlo by tenhle film minimálně o hodinu zkrátit a vůbec by mu to neublížilo, ale.. proč? Tři hodiny jsou sice poměrně dlouhá doba, na Solaris se ale kouká velmi snadno. Čekala jsem umělecký film, a místo toho jsem celou dobu hltala každý záběr, pomalou rozvláčnou kameru, jedinečnou stmosféru, kterou dobarvovalo měnění barevných filtrů.. Jen scéna, kdy jede Nikolaj Grinko autem po dálnici, a do toho je jako hudební doprovod zuřící klavír, který připomíná malé dítě, co bez rozmyslu tříská do kláves, je tak nepochotelná, až mi přijde geniální (: Bylo to.. zvláštní, nádherné, nekomerční.. zvláštní - nemluvě o konci, který jsem s největší pravděpodobností vůbec nepochopila. (26.05.2004)

Stašák v podobě Tarkovského nemusí být zas tak zásadním problémem, když budeme Solaris sledovat optikou soudobé sci-fi. Výsledkem bude bohužel (nebo bohudík) jen další film, jenž neodolal zubu času. Lze naprosto samozřejmě sáhnout také po Lemově předloze, podívat se na moderní remake a s mírným ironickým úsměvem zapátrat po stařičké televizní verzi. Všechna sci-fi před Hvězdnými válkami mají své limity a Tarkovského opus nevyjímaje. Skutečně neocením vesmírnou loď, jejíž nedílnou součástí jsou ikony Andreje Rubleva rozestavěné v kajutách. Opravdu ne. (15.06.2017)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)

Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří. (09.01.2011)