Solaris

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

Moja prvá skúsenosť s týmto velikánom svetovej filmovej tvorby, Andrejom Tajkovskijm a rozhodne si nemôžem sťažovať. Celý čas sa to nesie v takom úplne pomalom tempe a dlhší čas mi to prišlo také neuchopiteľné, nebol som si istý, čo si mám o tom myslieť, ale časom sa to predsa len vyjasní a tak sa v konečnom dôsledku aj tento čiastočný subjektívny nedostatok vytratí. Pochváliť musím aj túto zaujímavú žánrovú kombináciu sci-fi, psychologického a umeleckého filmu, ktorá teda dokáže zapôsobiť. Len ma mrzí, že stredná časť filmu si ma moc nezískala a film akoby zostane stáť na jednom mieste, ale našťastie väčšina je výborná a celkový dojem vylepšuje aj úplný záver, ktorý som nečakal, ale lepší byť asi ani nemohol. Nesklamali ma ani postavy, ale najväčšiu pochvalu si samozrejme zaslúži samotný Tarkovskij, jeho réžia je prvotriedna a z filmu robí mimoriadne atmosférický, až taký hypnotický zážitok. Určite tomu ešte niekedy dám šancu a dúfam, že už ma bude baviť aj stredná časť, kvôli ktorej ešte nemôžem dať plné hodnotenie, ale aj tak je to nezabudnuteľný zážitok a som zvedavý na ostatné režisérove diela. 81% (03.08.2015)

„BERTONOVO VĚDOMÍ SAMIOZŘEJMĚ MOHLO BÝT OVLIVNĚNO BIOPROUDY OCEÁNU SOLARIS, KTERÝ JE, JAK UŽ VÍME, NEJEN GIGANTICKÝM MOZKEM, NÝBRŽ I SUBSTANCÍ, SCHOPNOU MYŠLENÍ…“ /// Tak z tohohle může normální osobě, která očekává normální film, jedině hrábnout. To říkám předem, páč patřím k těm, kterým toho Tarkovskyj dosud moc nenakecal. Auto projíždí 5 minut tunelama a městem, beze slov… ty vole, tohle mohlo mít klíďo 5 hodin! Nejsem kretén, nečekal jsem technicky precizní kousky, ale těšil se na hluboký myšlenky, který by rozšířili mý obzory a já pak mohl perlit jako Platón (nebo někdo jinej). Nakonec bych se mohl slušně živit jako Růža, co ji nutili chrápat. Nechtěla, furt sebou škubala a nakonec… já to vydržel. Čelo vomlácený, ale kde nic, tu nic. Čekám na ty myšlenky, na konci začnou rozjímat vo konci života a po 160 minutách se dočkávám zajímavý pointy. Na tohle jsem ještě moc mladej. (nebo úplně blbej!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennej román, kterej napsal v roce 1961 Stanisław Lem, číst nebudu. Neznám ani Soderberghův film. 2.) Páč u nás doma je Andrej Tarkovskij oceňován pro svoji svižnost a filozofickou stručnost. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (08.02.2015)

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

Musím říct, že i přes stopáž mi film utekl celkem svižně. Více než sci-fi je Tarkovského Solaris spíše artfilm, což je poznat hned od začátku. Záběry vody a zeleně jsou tak líbezné, že na člověka síla přírody zapůsobí i když sedí v místnosti. Naopak neutěšeně a ponuře působí prostředí kosmické stanice. Děj plyne pomalu, ale oko estéta se kochá, takže to nevadí. Kamera je úžasná, hudební doprovod a zvuky taktéž. Dost dobře nechápu, že něco, co má nepopiratelné umělecké hodnoty, mohlo vzniknout v tak umění nepřejícím a barbarském prostředí jako byl sovětský režim a ještě k tomu v roce 72. Možná odpověď na 2001? (22.05.2005)