Solaris

Film s velmi specifickou "znepokojivou" atmosférou - co chvíli mě napadalo, že kdyby Tarkovskij někam nastrčil "lekací" scénu/y s nějakým monstrem, možná bych zažila menší srdeční příhodu - tak hutná ta atmosféra Solarisu je! S maximálním hodnocením bych možná bývala chvilku váhala, kdyby ovšem snímek neměl naprosto skvostný závěr... (15.11.2006)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Inu, nenapadlo by mě, že budu nakonec na Tarkovského verzi Solarisu nahlížet s podobnými výtkami, jako jsem měl k té Soderberghově. Z mnohovrstevnaté Lemovy knihy, jejímž jádrem je konfrontace člověka s inteligentním plazmatickým oceánem - jediným živým tvorem obývajícím planetu Solaris - oba filmaři odloupli vrstvičku vztahu Kelvina a Hari a ještě si přetvořili k obrazu svému a celým filmem pověděli to, co Lem sdělil (spíš jen tak na okraj) na několika málo stránkách. Oceán ztělesňuju onem "jiný svět" - je to forma života, kterou člověk nedokáže pochopit, nedokáže s ní komunikovat, ani ji účině studovat. Mnoho otázek, které Lem pokládá je ve filmu zachovány, ač nejsou nahlas vysloveny, ovšem Oceánu jako takovému, se Tarkovský věnuje minimálně. Nemám problém s odděleným vnímám filmu a jeho literární předlohy, ale v případě Solaris mám neodbytný pocit, že člověku znalému knihy nemůže filmové zpracování přinést cokoli nového. Jestli Stalker dovedl uchvátit a hypnotizovat už jen pouhými obrazy, Solarisu tato schopnost chybí - jsou tam sice stále k vidění mistrné kompozice a sovětskou "účelovou" estetikou načichlá výprava vypadá neotřele, jenže po čase už interiéry orbitální stanice Solarisu začnou působit jako něco, co vyrobila v šedesátých letech československá vagónka a uvědomíte si, že z knihy, díky její schopnosti podněcovat k obrazotvornosti, sálá typický duch východní sci-fi mnohem intenzivěji. Solaris je film, s nímž jak Lem, tak sám Tarkovský nebyli přiliš spokojení a který není špatný ani průměrný - je pouze zbytečný, jakožto bledý stín celkově bohatšího díla, jenž mu bylo inspirací. (01.02.2009)

S Tarkovského tvorbou jsem vždycky měl trochu problém, až příliš zřetelně je vidět, že vlastní umělecké vyjádření je pro něj vším a divák ho ani v nejmenším nezajímá. Mohl si to dovolit, protože tvořil v zemi, kde komerční stránka věci nehrála roli. O Solaris se dá napsat totéž, co o Stalkerovi, jen s tím rozdílem, že Solaris natáčel Tarkovskij s podporou sovětských oficiálních kruhů. Po velkolepém úspěchu Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 chtělo sovětské vedení natočit podobný film, kterým by Američany trumfli nebo přinejmenším dokázali, že na to taky mají. Volba padla na Tarkovského, který měl pověst mimořádně talentovaného tvůrce. Jako literární předlohu si vybral stejnojmennou novelu Stanislava Lema. Ten byl mimochodem Tarkovského verzí mimořádně znechucen a prohlásil, že měl sto chutí odejet do Moskvy a seřezat ho holí za to, jak zprznil jeho dílo. Otevřeně řečeno, problém není v tom, že by Tarkovskij natočil špatný film, ale myšlenková východiska Lema a Tarkovského jsou zcela rozdílná. Dá se říct, že Tarkovského verze je to poslední, co chtěl Lem svým čtenářům sdělit. V Tarkovského filmu se projevují jeho silné stránky, to znamená smysl pro obrazovou kompozici a filozofické ladění. Stejně jako u Stalkera vůbec nejde o žánrový film, což ale v tomhle případě vadí víc. Je to velmi pomalý snímek, který není pro každého. V mém relativně nízkém hodnocení se odráží znalost literární předlohy, která je mi zkrátka bližší. Celkový dojem: 55 %. (02.02.2008)

Úvodní hlazení očí a pomalý rozjezd může kdekoho odradit, ale Tarkovskij jen s rozvahou diváka připravuje na mnohem lepší podívanou, která začne po necelé hodině. Idylická atmosféra se diametrálně změní, plechové stěny začínají dunět, objevují se nevítané postavy z podvědomí a minulosti hrdinů, planeta Solaris vykazuje zvláštní činnost. Režisérovi opět stačí minimum hudby, ale nesmí chybět notná dávka filozofie („Hned jak zavřu oči, nemůžu si vybavit svoji tvář.“ – téměř totožná věta s pozdějším Bergmanovým filmem Ze života loutek.) Solaris je pro mě mnohem zajímavější a stravitelnější než Kubrickova 2001. (2x) (30.04.2006)