Solaris

Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ (22.11.2014)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)

Úvodní hlazení očí a pomalý rozjezd může kdekoho odradit, ale Tarkovskij jen s rozvahou diváka připravuje na mnohem lepší podívanou, která začne po necelé hodině. Idylická atmosféra se diametrálně změní, plechové stěny začínají dunět, objevují se nevítané postavy z podvědomí a minulosti hrdinů, planeta Solaris vykazuje zvláštní činnost. Režisérovi opět stačí minimum hudby, ale nesmí chybět notná dávka filozofie („Hned jak zavřu oči, nemůžu si vybavit svoji tvář.“ – téměř totožná věta s pozdějším Bergmanovým filmem Ze života loutek.) Solaris je pro mě mnohem zajímavější a stravitelnější než Kubrickova 2001. (2x) (30.04.2006)

Emoce vyvolané přítomností milované osoby jako prostředek porozumění. Film s úchvatnou schopností svou atmosférou pohltit diváka. Perfektní dialogy vyjadřující postoj jednotlivých lidí k Solaris a smyslu úkazů. Co je pro jednoho objektem zkoumání bez citového významu, je pro jiného otázkou citového vztahu. K tomu velmi dobrá pointa a krásná Natalia Bondarčuk. Zatímco kniha nejvíce zkoumá schopnost člověka porozumět zcela cizímu světu a nová Soderberghova verze se zaměřuje převážně na Kelvinovy city k jeho ženě, Tarkovskij především pátrá po obecnějších hranicích lidského poznání, rozumového i citového. Hodně se jeho pohled blíží některým knihám bratří Strugackých. A podle mě má každé z těch pojetí něco do sebe. Nádherná je scéna ve stavu beztíže. (26.05.2007)

Tohle je tak umělecké, že na to neumím koukat. Proč je ta pozemská expozice tak příííííííšerně dloooooouuuuuhá? Proč je obraz chvílemi barevný a jindy černobílý? Proč má film tak nesmyslně anti-scifistickou výpravu (např. co proboha dělají hořící svíce ve svícnech na kosmické stanici)? Samé otázky. A jediná odpověď je, že se Tarkovskij ani nesnažil chápat sci-fi, jen předlohu zneužil pro vlastní potřeby. A to u jednoho z nejlepších sci-fi románů vůbec nehodlám podporovat. (15.07.2014)