Solaris

Stašák v podobě Tarkovského nemusí být zas tak zásadním problémem, když budeme Solaris sledovat optikou soudobé sci-fi. Výsledkem bude bohužel (nebo bohudík) jen další film, jenž neodolal zubu času. Lze naprosto samozřejmě sáhnout také po Lemově předloze, podívat se na moderní remake a s mírným ironickým úsměvem zapátrat po stařičké televizní verzi. Všechna sci-fi před Hvězdnými válkami mají své limity a Tarkovského opus nevyjímaje. Skutečně neocením vesmírnou loď, jejíž nedílnou součástí jsou ikony Andreje Rubleva rozestavěné v kajutách. Opravdu ne. (15.06.2017)

8.10.2009 - 2*. /// 7.11.2014 - O několik let starší, o několik let divácky zkušenější jsem si zkusil dát repete - a docela dobrý. Sci-fi z ranku těch přemýšlivých, hlavně pro diváky, kteří se radují, když je jim nabídnuto něco k nechápání. Atmosféru to má vtahující a znepokojivou, myšlenkově chvílema celkem podnětné. Ale opravdu jenom chvílema, protože na to, že to je vlastně filosofické sci-fi, se tu zas až tolik nefilosofuje (respektive nemluví). Prostříhat by se to vážně dalo, hodně. (08.10.2009)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

Odpověď na 2001? V tom případě dávám jednoznačně přednost Tarkovského vizi před tou Kubrickovou (tímto se omlouvám mým oblíbencům Straussovi mladšímu a Halovi 9000). Nestává se mi zrovna často, abych se setkal s filmem, který zároveň funguje jako sci-fi, filosofická debata o životě, kvalitní vizuální podívaná a studie vztahu muže a ženy v jiném světě (tím vším totiž snímek je a velmi dobře drží pohromadě). Herecké výkony skoro strhující, myšlenková potrava více než výživná, dlouhou dobu je přítomné také napětí a po celou dobu těžko popsatelná Atmosféra (své udělala také vhodně zvolená Bachova hudba). K plnému počtu mi schází trochu toho prostříhání, odstranění nic neříkajících scén (v Rublevovi to byly nástěnné ikony, tady zas třeba obrazy v knihovně; ale zatímco ve starším Tarkovského díle jsem tušil, že mají nějaký pro mě skrytý smysl, tady mi to přišlo jako samoúčelné umělecké nic, které ještě k tomu narušilo jinak perfektní „beztížnou“ scénu) a objasnění alespoň některých otázek (ani ne tak důležitých, jako spíš nedořešených detailů, které snižují můj divácký zážitek z filmu). Prozatím to proto budou silné 4*, ale k filmu bych se rád v budoucnu vrátil, ať už kvůli tomu nestandardnímu vztahu či filozofickým myšlenkám. (23.03.2014)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)