Stalker

Stalker sice nese označení sci-fi, ale zde je určení žánru nepodstatné. Nosníkem jsou filozofické rozpravy spisovatele s profesorem o lidstvu, o přáních a o víře. Snovou atmosféru filmu dokresluje nádherná doprovodná hudba. I ve Stalkerovi Tarkovskij dokázal, že je umělec. Jeho talent se podepsal na kameře. Ať už je film zrovna černobílý, či barevný je vždy na co se dívat. Pastva pro oči. (10.06.2005)

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)

Stalker se vyplatí sledovat od začátku až do konce, jinak ho pořádně nepochopíte. Ze začátku jsem pořádně nechápal o čem to je až postupně jsem se do děje dostával, abych nakonec zjistil, že vlastně nevím o čem to bylo. Film je svým způsobem velmi zvláštní. Po shlédnutí budete nad koncem filmu dlouho přemýšlet, ale to byl zřejmě úkol tohoto filmu. Kniha je na tom mimochodem dost podobně. (22.05.2006)

„Pre mňa je všetko väzenie.“ Keď som raz ležal v úzkej malej izbe na St. Dunstan Road v Leicestri, o ulicu ďalej od Ima a pankáčov Stonyho, Rudyho, Paliho, Paliho (áno, boli dvaja) a Gunsmokea, jeden človek mi hovoril o tom, že ak je niečo nekonečnejšie, ako ruská krajina, je to už len ruská duša. Asi odvtedy k ruskej kinematografii pristupujem s obavami. Ak si raz za 1OO rokov nejaký ruský film pozriem, hneď si na to sychravé anglické mesto spomeniem. Stalker, ktorý mimochodom prišiel do kín v roku Apokalypsy a Votrelca, je sci-fi klasika. Rusi vedia robiť (viď. Solaris, tiež od Tarkovského) výborné sci-fi, kde ide o reálne postavy stojace zoči-voči šialenej situácii, vymykajúcej sa pravidlám logiky, prírodných zákonov a fyziky. Stalker je mladý muž, ktorý za poplatok pašuje ľudí do neobývanej Zóny. V nej sa vytvorila pred niekoľkými rokmi uprostred krajiny a nikto nevie prečo. Jedni hovoria, že to spôsobil meteorit, druhí mimozemská civilizácia. Ľudstvo každopádne Zónu radšej oplotilo a prísne stráži, pretože tam miznú ľudia (teda ak sa tam nejaký blázon rozhodne vybrať stoj čo stoj) a pozemské charakteristiky času a priestoru v nej dostávajú na frak. Pričom sa hovorí, že ak máte dobrého sprievodcu, dovedie vás v Zóne na miesto, kde sa plnia vaše najtajnejšie sny. Famózna fantazijná atmosféra, jedinečná výprava/kamera a originálny scenár. (11.12.2008)

Ne nadarmo se říká, že jednotkou nudy je jeden MiliTarkovskij a ne nadarmo se říká, že jeho filmy určitě nejsou pro všechny. V předlouhých 163 minutách mě Tarkovskij přímo ubíjel svou nehybnou kamerou, bezdějovostí a zdlouhavostí, kdy tři ušmudlaní panáci chodili po opuštěné skládce jak kolem rozšlápnutého hovna a nakonec stejně ani nedošli tam kam chtěli... Ne, teď jsem samozřejmě spíše žertoval, síla Stalkeru je úplně někde jinde. V prvé řadě je to filozofický podtext většiny monologů postav, hlavně tedy Stalkera, který se trefně vyjadřuje k lidské psychice. Ovšem občas také docela uletí a dočkáme se i trochy patetických keců ala "toto je nejdůležitější okamžik ve vašem živote", "tady se splní vaše nejtajnější přání", či hysterického opakování neopodstatnitelných "pravidel" Zóny, že NĚCO se tady nesmí, ONO SE to nědělá, jinak nás Zóna zabije apod... Na svou dobu Stalker disponuje výborným vizuálním zpracováním, velmi se mi líbilo pár snad až hypnotizujících žáběrů (zejména) vodní hladiny, průchod stokou a dobré použití kamerového filtru pro scény mimo Zónu... Celkově se ale u mě v té nudě veškeré klady docela utápí a něž se podívat na Stalkera znovu, to si radši přečtu pár starých výtisků Dikobrazu. 6/10 (14.09.2008)