Zrkadlo

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

Je mi úplně jasný, že chyba bude spíš ve mně, ale Zrcadlo mě (stejně jako všechy další Tarkovského filmy) neuchvátilo ani neohromilo.. Fakt bych u toho chtěl zažívat ty pocity, co lidé, kteří tomu neváhají dát 100%, ale nejde mi to. Je to prostě princip vyprávění, který mě nedokázal zaujmout.. S Tarkovskym nejsme na jedný vlně:) (03.06.2008)

9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby. (08.07.2006)

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)