Zrkadlo

,,Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost, cokoliv mu vysvětlovala." A to je ten problém, který se Zrcadlem mám. Zážitek z nádherných obrazů podkreslených silnou hudbou mi kazí to, že nebyly natočeny pro mě. Jako prohlížet si fotoalbum neznámého člověka, říkat - ,,Ó, tato fotografie má moc pěknou kompozici," ale v duchu si přitom myslet - ,,Dobře, hezké, ale proč mi to vlastně ukazuješ?" (25.09.2011)

Kdo psal text - zde uvedený jako obsah - na Letní filmové škole, tak ten film asi moc neviděl. O duchovní zážitek tady skutečně nejde, dokonce jsem ani v jedné místnosti neviděl „krasnyj ugol“, zase na druhou stranu jsou zde mystické podtóny, které jsou velmi důležité. Mně nejdřív hodně vadilo to skákání v časech tam a zase zpátky a jinam, ale on je v tom úmysl - jak ostatně vidíme v zrcadle, kdy se mladá matka vidí jako stařena, nebo ve scéně, kdy stařena vede malé děti, prostě čas a prostor se prolínají. Do toho sny - skvělé scény, bez legrace! Vlastně je zde zapracován i sen matky o tom, že přehlédla při korekturách překlep. Což ke skutečně noční můra každého korektora i dnes, natož tehdy ve stalinistickém režimu. Dokonce jsem s překvapením zjistil, že měl Tarkovský lucidní sny. I když mě to asi nakonec tak nepřekvapuje. Chápu, že film jako vidíme režisérovýma očima, takže režiséra samotného nezahlédneme, ani v odraze zrcadla. Ale možná mohl víc nadhodit ostatní postavy, u nichž naprosto tápu, kdo to je - ti Španělé a všichni kolem nich, ta starší paní s šálkem kávy nebo čaje, ta žena, kterou navštíví matka v závěru a vezme si modré náušnice... Asi to mělo nějaký význam, ale netuším jaký. Možná ve filmu vodítka jsou, ale mně přišlo, že ne, případně jen slabá. Ono těžko obecně někomu vyprávět své dětství a dospívání, protože to, co mělo pro vás velký význam, druzí nepochopí bez znalosti kontextu a souvislostí, a možná ani s touto znalostí prostě vaše city nedokážou vzít za své. Navíc se Tarkovskému celkově sype celková forma. Začátek je skvělý a kdyby film zůstal jen v rovině vztahu syna a matky, asi bych byl nadšený. Ale ty dokumentární záběry z vojny - asi mají svou sílu, ale musel jsem si dohledat, oč šlo. Takhle mi ty záběry přišly mimo mísu, vůbec se sem nehodily, ani do zatím nastolené atmosféry. Chápu, asi to měl být vzpomínkový film, kdy a kde a komu Tarkovský ublížil svou sebestředností a sobectvím a nepochopením, ale takhle se to skutečně dělí na Zrcadlo a jakýsi mix Ivanova dětství či Jdi a dívej se. Tenhle film měl mít hodinu dvacet, vynechat vojnu, a pak by šlo myslím o majstrštyk. Protože jednotlivé scény - s výjimkou válečných - jsou snové, nadčasové, nabízejí nějaké sdělení (někdy i po lopatě, když dvakrát krátce po sobě zazní, že "všichni jen spěchají a nikdo nemá čas", líbila se mi věta "Ležím na zemi a vidím podivné věci, kořeny, keře." (trochu připomíná mou oblíbenou větu ze Sekerezády) a následující rozvinutí, jestli mají rostliny nějaké pocity... Ale málo platné, celkově to při sobě nedrží a je mi to líto. (27.02.2021)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?) (02.01.2012)

Jak se dá hodnotit takovýhle film? Nevím. Vůbec nevím, co tím Tarkovskij zamýšlí. Zatímco třeba u Stalkera jsem věděl, co mi chce, a u Rubleva jsem alespoň mohl interpretovat, zde nemám, čeho bych se chytil. Vizuálně je to pěkné, má to typickou Tarkovského atmosféru, ale já prostě nevím - nevím, jestli je dobře nebo špatně, že to nechápu. Nevím ani, podle čeho bych měl hodnotit. Nevím vůbec nic. (Po úkladném zamyšlení jsem dal čtyři hvězdy... no nevím.) (21.11.2010)