Zrkadlo

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu! (01.11.2016)

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu. (23.12.2023)

Přiznávám se, že význam některých scén mi doposud uniká, zároveň však nepovažuji jejich pochopení za zcela nutné, neboť Tarkovskij se zde snad ani nepokoušel o tradiční vyprávění. Zrcadlo vnímám spíše jako subjektivní rozpomínání, které postrádá konzistentní příběh. Ten je zde nahrazen z časového hlediska nejasně uspořádanými fragmenty, které postrádají kauzální návaznost. Domnívám se, že tím stěžejním je zde divácký prožitek, který byl v mém případě natolik intenzivní, že zcela vykompenzoval onu nesrozumitelnost celého díla. S výjimkou filmů Oběť a Nostalgie, které jsem neviděl, považuji Zrcadlo za nejméně dějový dlouhometrážní film režiséra Tarkovského, což zákonitě nemusí být chápáno jako kritika, jen tím konstatuji, že se nejvíce vymyká tradičním představám o mainstreamovém filmu. (14.12.2010)

Poraďte mi, co mám k tomuto snímku napsat. Tarkovského tvorbu mám hodně rád a neskutečně si Tarkovského jako filmového tvůrce i člověka vážím, ale se ZRCADLEM si fakt nevím rady. Na jedné straně jsem se během filmu (v tom nejlepším slova smyslu) rochnil ve vizuálním a audio zpracování. Tarkovskij prostě umí vystihnout atmosféru, vytvořit to správně duchovně-filozofické prostředí... ale... ale tento film prostě narušuje a popírá mnou chápanou definici umění. Umění nemusí (a mnohdy taky nesmí) být jednoduché. Pokud je umění o schopnosti do poselství zakódovat a přenést na druhé něco osobního, hlubokého a běžným jazykem nesdělitelného, co druhé "posunuje" dál, pak se to Tarkovskému v mém případě podařilo jen tak napůl. Byly chvíle, které jsem si neskutečně užival; pak však taky přišly chvíle, kdy jsem se užíral nudou. Andreji, tentokrát skutečně nemohu jen chválit. Je mi to líto... 75/100. (02.06.2004)