Ivan Hrozný I.

Sergej Ejzenštejn je velikánem ruského a vlastně i světového filmu a první díl jeho "Ivana Hrozného" je skvělé kostýmní drama, ale nějak jsem z něj neměl pocit velkoleposti, který jsem očekával. Davové scény zde jsou, jako obvykle, ale i ony mi přišly takové malé, jako kdyby nebyl využit jejich potenciál. Nelíbil se mi první díl příliš, nedokázal si udržet mou pozornost. (22.09.2014)

Zvolil jsem si pravděpodobně nejlepší (nebo naopak nejhorší) možnou dobu na projekci, abych si uvědomil, jak málo se u Rusa od dob Stalina změnilo. Obsahově odporné a překvapivě velmi slabé i ve své formě. Ejzenštejn skutečně zaspal dobu a nedokázal svůj talent přizpůsobit pokroku. Ve výsledku tedy jde o legendární bolševickou agitku (objednanou přímo Stalinem), která využívá zastarale laciných prostředků němé éry pro práci s motivy tehdejšího (a bohužel i aktuálního) politického dění. Když vedle sebe člověk postaví Ivana Hrozného a Občana Kanea jako vrcholná, politicky naléhavá dramata tehdejší doby, uvidí, jak strašně směšně sovětský opus působí. A to je Kane o 4 roky starší.. (24.04.2022)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)

Ejzenštejn v Ivanu Hrozném se v jistém smyslu neposunul od Alexandra Něvského dál ve svém uměleckém vývoji. Tím myslím především v soustředění se obrazu na detaily tváří herců podkreslených hudbou Sergeje Prokofjeva (narozdíl od Alexandra Něvského na mne zde nepůsobí tak disharmonicky), kde dialogy někdy působí jako pouhý doplňující prvek. Dojem patetičnosti hereckého projevu dotváří svícení mizanscény, jež utváří pocit napětí. Podobnou funkci mělo i světlo v expresionistických filmech, s rozdílem toho, že bylo namalované na kulisách. Ejzenštejn uplatňuje hru se stíny v kombinaci s hieratickou perspektivou (stín Ivana Hrozného je několikrát větší než diplomata, s nímž jedná). Zmíněnou perspektivu využívá také v samotném závěru při detailu na jeho tvář, za níž jde v pozadí procesí. Expresionismus mi i vzdáleně připomínala architektura některých budov ve filmu(viz carův palác), jejichž stěny jsou někdy vystavěny do nezvyklých, pokřiveně vypadajících tvarů. (24.03.2007)

Sergej Ejzenštejn natočil nemý film vo zvuku. Štylizácia scén, herecké prejavy, to všetko ako by sa prenieslo v čase z 20. rokov minulého storočia. Chybička krásy je tu však dosť podstatná. Snímok ponúka viac ako dosť nudných momentov a niektoré skvelé scény nie sú rozvinuté tak, ako by si zaslúžili ( jedna za všetky - bitka o Kazaň ). Monumentálne dielo, pri ktorom sa režisér akoby bál odviazať. (04.05.2015)