Ivan Hrozný II.

Na druhý díl Ivana Hrozného jsem se podívala v relativně krátkém odstupu po dílu prvním, takže se nabízí oba díly srovnat. Co se týče formální stránky, je to velice podobné, přece jenom byl druhý díl natočen spolu s tím prvním prakticky ve stejnou dobu. Kdo už od Ejzenštejna něco viděl (a zvláště kdo viděl první díl), nemůže být kamerou, střihem, zvukem, svícením apod. překvapen. A myslím, že ani nemá cenu to tady podrobně rozebírat, když už to mnohem erudovaněji udělali jiní (např. Jan Kučera ve Filmové poetice 1 a tuším, že i Jean Mitry). Řeknu snad jen to, že v dobovém kontextu je to dílo zajímavé, dnes trochu vyčpělé (i v herectví například). Ale na druhou stranu, jak už jsem se ve svých názorech několikrát zmiňovala, není korektní hodnotit filmy dnešní optikou, ale je nutné dívat se právě na onen kontext. Kdybych se zaměřila na samotný děj, druhý díl byl v lecčem zajímavější než ten první, hlavně konec se mi líbil, přesto se však jedná o dílo, kterého je dobré vážit si hlavně jako jednoho z kinematografických milníků, pro dnešní diváky je to asi pasé a těžko si film najde nové příznivce mezi klasickými komerčními diváky, již jsou zvyklí na moderní hollywoodské snímky. (11.04.2012)

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně. (25.03.2007)

Tak myslim, ze som jediny, komu sa druha cast pacila menej ako prva. Ejzenstejn sa v podstate uplne vykaslal na jednu cast zivota Ivana IV.-tu uz skutocne Hrozneho a zobrazuje ho len ako stihomanom trpiaceho psychopata, neustale sa bojaceho sprisahania proti svojej osobe. Tak ako v prvej casti jeho postavu glorifikuje, druha cast je jasnym odrazom kritiky stalinizmu v povojnovom Rusku. Zaujimavo vsak na mna posobili vychadzky do historie, kde sme sa dozvedali, co to o Ivanovom detstve a o jeho obrovskej nechuti k bojarom. Kolorovane sceny, rovnako tancovanie a spievanie napriek zrejme dekadentnemu vyznamu, na mna posobili rusivo. (17.01.2008)

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)

O druhém Ivanu Hrozném bych mohl říct podobné věci jako o tom prvním. Tedy bylo to určitě precizně natočené, Nikolaj Čerkasov je coby Ivan Hrozný dokonalý, ale bohužel to ve mě nezanechalo žádný trvalejší dojem. Příběh se zaměřuje na období Opričniny a vnitřní přerod z cara Ivana na Ivana Hrozného. Díky tomu chybí nějaké bitevní scény (jako byla v prvním díle ta u Kazaně) a vše je velmi statické a konverzační. Vlastně by mi to ani tolik nevadilo (právě díky výkonu hlavního představitele), kdyby nebyla první scénou, která na mě zapůsobila až ta, kdy na hostině přinesou na stůl černé labutě s královskými korunkami. Následujících asi dvacet závěrečných minut jsem hltal. Bohužel ty nemohou vyvážit zbytek filmu. No a navíc mě tam dost otravovala a nudila hudební čísla. (09.08.2011)