Na šrot

Nejlepší by bylo být jednadvacetiletý navždy. Tři nerozluční kámoši ze střední, Miller (Miles Teller), Casey (Skylar Astin) a JeffChang (Justin Chon), mají zatracený důvod opít se našrot. JeffChang slaví 21 narozeniny a s tímto věkem se otvírají všechny kluby ve městě, kde alkohol teče proudem a holky jsou tak nějak povolnější. A oslavenec se zlije do němoty. V klubech se zdržíme jen nějakou úvodní chvilku, a pak všichni tři budou obrážet přilehlé studentské koleje a jejich bujaré noční párty ve snaze dopátrat se adresy, na které je JeffChang ubytován, protože ji jeho dva zbylí kamarádi tak trochu nelogicky zapomněli, ačkoliv ho v úvodu na jeho koleji navštívili. A od té chvíle se rozběhne kolotoč neuvěřitelných událostí, kdy dojde od ponížení obou kamarádů od holčičího spolku přes jejich nucenou vzájemnou líbačku až po přilepeného plyšového medvídka v rozkroku opilce. Nejhorší je, že JeffChang má brzy ráno veledůležitý pohovor týkající se studia medicíny, který rozhodně nesmí zmeškat a v zádech velmi přísného a netolerantního otce, který nemá jeho kamarády příliš v lásce. Dejme tomu, že je už přetěžké přijít v žánru teen komedie s něčím novým a svěžím. A přesto se to tomuhle kousku podařilo, ačkoliv nezapře určitou inspiraci populárními "Prcičkami". Mám už takovou zkušenost, že když na filmu dělají dva režiséři, jako v tomto případě Jon Lucas a Scott Moore, není nouze o nedostatky. Pánové, jež jsou současně i autory scénáře, si vedle již zmíněného nelogického nezapamatování si adresy take nepohlídali časové úseky a neuvědomili si, že se za reálnou hodinu nedá stihnout poprat se, dorazit do nemocnice vyzvednout kamaráda v opileckém komatu, převléknout sebe i jeho atd.To tempo bylo zkrátka nereálné. Rovněž pády z několika metrových výšek jsou tady bez větších následků, a nelze brát v úvahu, že opilci mají štěstí a nic se jim většinou nestane. Oproti tomu je překvapením jen poměrně okrajová účast něžného pohlaví v ději. Ve filmu je sice bezpočet pohledných děvčat, ale výrazně do děje zasáhne pouze sympatická Sarah Wright jako Nicole, kolem níž se vytvoří téměř bizarní milostný mnohoúhelník. Po technické stránce je film natočený na vysoké úrovni. Pokud tedy filmu odpustíte určité nelogičnosti a nepřesnosti, bez kterých by se ústřední zápletka příliš nedala rozehrát a vyprávění jako takové by se nerozběhlo, je velká šance, že se nad nočními patáliemi tří vykutálených kámošů skvěle pobavíte. A o nic jiného ani filmu nešlo. Mé hodnocení: 80% (21.10.2013)

S filmy týkajícími se pařby se poslední dobou roztrhnul pytel. Máme tu tuhle pytlovinku se sympatickým Skylerem Astinem (Scylar, jak divné jméno, co?), pak tuhle pičovinku s největší pařbou v Americe a nebo tuhle blbůstku odehrávající se v 80. letech. A to nepočítám do toho Hangovery (jedno jaký díl). Každopádně tohle je největší slabota asi, ale i tak jsem se místy bavila. Takže 1,5-2*. (02.06.2013)

Taková hodně slušná odreágovačka, u které se sice 90 minut v kuse nesmějete, přesto se ale nasmějete hodně. Filmu dosti škodí první zhruba půl hodinka, kdy vtipu je téměř minimum, poté však krásně nabere na obrátky a začne ta pravá zábava. Konec je hodně povedený happy end, který sice v normálním životě nemožný, ale koho to zajímá. (11.06.2013)

Takovejch filmů je každým dnem víc a víc. A jenom 1 z 10 dokáže uspět u normálních lidí. Přitom se to hlavně zaměřilo na mladší generace, ale jestli se jim to i snažilo prodat svým vlastním "humorem", tudíž 15 a míň. O to víc mi to přišlo trapný. Bohužel musím použít tohle slovo, protože v tom nebyla ani kapka nápadu, všechno kopírka. A komedií bych to ani nenazval, prostě tu legraci a srandu si v komedii představuju asi jinak. Máloco se dokáže vyrovnat bandám od Prciček, Hangoveru nebo dokonce i Projectu X. Třeba to měli na svědomí i ti herci, který to prostě ani nezahráli dobře. (11.01.2015)

Vždycky, když se dívám na podobné filmy, mám během sledování pocit, že mě každý z nich stojí 20 bodů z IQ a obávám se, že za chvíli nebude z čeho brát. Stejně se na ně ale čas od času dívám, hlavně teda když chci vypnout mozek, což je vzhledem k předchozímu tvrzení poněkud paradoxní a hlavně kontraproduktivní. Na šrot je duchaprostá blbina honosící se přídomkem „od tvůrců Pařby ve Vegas“, kterou mám hrozně rád. A která je taky duchaprostá blbina. Na tomhle filmu tedy není nejdivnější ani tak to, že ji mají scenáristicky i režijně na triku stejní lidé jako první příhody naší oblíbené vlčí smečky, nýbrž to, že Na šrot se bez scénáře úplně obejde. Jedná se totiž pouze o náhodný sled scének, v nichž se z nevýrazné trojice (respektive dvojice plus přívěsku do podpaží) stávají na jednu noc králové večírků, následkem čehož se dostávají do absurdních situací. Je na mladých Američanech, aby posoudili, kolik mají tyhle párty společného s realitou, pravdou však zůstává, že jsem jednoznačně pro, aby se tenhle zde prezentovaný druh samaritánství, který říká nezkásneš za alkohol bližního svého, konečně uchytil i nás. Snímek očividně doufal, že se stane právě Pařbou ve Vegas pro mladé, jelikož se na ni snaží hlavní dějovou kostrou i jednotlivými scénami navázat. Problém je ten, že každý jeden pokus o napodobení humoru nebo atmosféry již zmíněného filmového předobrazu je zde o několik úrovní níž. I když to tedy v téhle rovině vůbec nefunguje, tvůrci se zřejmě jistí tím, že očekávají, že zašátráme v paměti a řekneme si: „Jo, takoví jsme byli®.“ Ano, byli (sám si vybavím hned několik případů, kdy jsem dělal podobného Jeffa Changa), ale když už si to mám připomínat, pak raději zavítám do kina 30. května, protože jsem přesvědčený, že tyto příhody budou přeci jen o něco zábavnější a nápaditější. Netřeba asi ani dodávat, že drtivá většina lidí, kteří se v Na šrot objeví, jsou mladí, krásní, vitální a usměvaví Američané, kteří po většinu času vypouštějí z pusy taková moudra, až si člověk musí položit otázku, kolikpak z nich asi mělo v ruce ten cár papíru s pokyny co dělat a říkat a kdo na place improvizoval. (07.05.2013)