Bláznivý Petríček

Paradoxně se v pozdějších letech "Bláznivý Petříček", respektive jeho hrdina pro některé obdivovatele francouzské nové vlny stal adorovaným pomníkem nabubřelého ideálu existenciálně zmítaného intelektuála. Při tom ale Godard zde onu ikonu zesměšňuje a ukazuje, že na ní není nic hodného následování, a naopak vynáší na povrch zpovykanou sebestřednost v jejím nitru. Se stejným anarchistickým výsměchem pak celým filmem podkopává také schémata dobrodružek, akčňáků i romanťáren o milencích na útěku (tedy žánrů, které z Belmonda již v předchozích a hlavně nadcházejících letech udělaly mezinárodní hvězdu). "Bláznivý Petříček" je rozverně dadaisticky podvratný film, který má schematický začátek a konec, ale všechno mezi tím je svěže nahodilé a kreativní. Každá jedna sekvence představuje nápadité meta řešení nějakého schématu, ať už formou jeho podvrácení, parodování, reflektování, banalizování i vynechání. "Bláznivý Petříček" je vlastně esenciálním filmem, protože zde postavy vcházejí do místnosti oknem. Godard tu doslovně naplňuje definici režiséra, jak ji o takřka čtyři dekády později formuloval tehdejší japonský samorost Takaši Miike. Podle něj scenárista napíše "hrdina vejde do místnosti", zatímco režisér má přijít s tím, jak tam vejde - obyčejně dveřmi, nebo třeba oknem. Zatímco dobová nonkonformita jiných novovlnných tvůrců dnes už vyznívá usedle a mainstreamově, Godard nepřestává fascinovat, a dokonce oslovuje stále nové generace. Jeho podvratnost nezůstává na povrchu, nýbrž řeže do samotného jádra kinematografie a tím se vzpírá obvyklé asimilaci středním proudem. (08.07.2023)

Hádam najrozšafnejší Godard. Pierrot le fou spája dve polohy režisérovej tvorby, prvú založenú na revizionistickom uchopení gangsterky a noirového dialektu, kde sledujeme dvojicu mladých ľudí, sympatických zločincov (podobne ako v Bande á part alebo na konci s dychom), naplňujúcich ideu, podľa ktorej je k dobrému filmu potrebná hlavne žena a zbraň, a konajú v snahe naplniť svoje nedosiahnuteľné ideály slobody anarchisticky sviežim spôsobom, rovnako ako formálna stránka filmu. Druhou zložkou je Godardov intelektualizmus a stým spojené nepreberné množstvo skrytých symbolov a alúzií s politickým podtextom vo filme. Tým pádom je sledovanie Pierrot le fou rovnako zábavne nespútané, ako aj vnemovo náročné. Divák má radosť z neviazaných činov hlavnej dvojice protagonistov, zostavenej z nenahraditeľného Belmonda a Karinovej, ich sviežosti, vzájomnej lásky, čítania poézie a predvídateľnosti posilnenej občasným muzikálovým ladením a nádhernou farebnosťou filmu s rozsiahlym využívaním symboliky výtvarných diel, no zároveň sa mu v tom všetkom servíruje náročná spleť s politickým podtextom. .......... Obe zložky sa krásne prepájajú v takmer neustálej prítomnosti kontrastu modrej a červenej. Tento kontrast nadobúda viac významov, simultánne korešpondujúcim s oboma polohami filmu. Na prvý pohľad je to vizuálne príjemné, na druhý sa môže jednať o vyjadrenie rozpoloženia mysle postáv Belmonda a Kariny, ktoré sa neustále obmieňa a poukazuje na ich nestálosť ("sme tak nestáli, že naša láska sa zdá byť vymyslenou" zaznie vo filme) a tretia možnosť je samozrejme politická, pričom obe farby symbolizujú dva rozdielne politické režimy. Godard túto masu podáva samozrejme formálne neodolateľným spôsobom v krásne rámovaných obrazoch a ironickým pohrávaním sa s objektívnou a všetko podmieňujúcou prítomnosťou filmového média. (30.03.2014)

"Nechápu, co dělá policie. Už dávno bychom měli být za mřížemi." Nejsem si zcela jist, že jsem pochopil to, co mi chtěl pan Godard sdělit. Jsem si však naprosto jist tím, že jsem se ztrácel v záplavě netradičních prostředků, které k tomu použil. Sympatičtí hrdinové přitom v nepravidelně přeskakujícím ději prchali, básnili či nedbale oslovovali diváka a já uznávám, že pocitově či vizuálně to byla docela síla. Kdybych však toužil po získání pocitu uvolnění po namáhavém dni a pustil si k tomu Bláznivého Petříčka, tak bych si na konci filmu současně s hrdinou dobrovolně omotal hlavu dynamitem. Já a Godard jsme zkrátka vždycky žili v poněkud odlišných vesmírech. (28.04.2016)

Tak tomu se říká experimentální film! Tolik wtf momentů jsem dlouho na plátně neviděl. Godard je šílenej intelektuál a do tohoto snímku narval tolik dialogů a myšlenek, které jsem nestačil všechny napoprvé vstřebat. Ale kupodivu snímek drží pohromadě a díky zvláštním a barevným filtrům na kameru působí i pěkným vizuálním dojmem. Belmondo a Karina dostali volnou ruku a jejich herecký projev je z velké části improvizace. Godard má rád svobodné vyjadřování a film tak i k divákovi promlouvá. Zvláštně pracuje i s hudebními motivy a celkově se zvukem. S troškou nadsázky se hodí srovnání s Takovými normálními zabijáky. Nová vlna v 60. letech neřádila jen v Československu, ale i Francie se má čím pochlubit a Bláznivý Petříček (jmenuji se Ferdinand!) rozhodně patří mezi kvalitní kousky francouzské Nové vlny. (15.04.2018)

Je jistě třeba uznat, že jenom výjímečný režisér si může dovolit natočit dvouhodinový film skoro bez děje nebo jen s volnou návazností (skoro jako ve snu) mezi jednotlivými událostmi - podobně nespoutaně plynou často i dialogy. Belmondo a Karina v něm zpívají, tančí, pronáší hlubokomylsné poeticky a filozoficky laděné fráze, plácají se v absurdní situaci, do které se dostali vlastním rozhodntím… Každý vážnější divák jistě snese trochu odklon od formy, i trochu toho "proudu vědomí", pokud to dodá filmu na sdělení, nemůžu ale říct, že by mi tento film něco obzvlášť říkal. Třeba měl víc co říct lidem ve své době, pro mě až tak zajímavý není, určitě ne v porovnání s jinými Godadovými filmy. Přeso je to dílko, které nepustíte jen tak zhlavy, takže Godard tady určitých ambivcí nepochybně dosáhl; vtip a hravost se v něm nezapře. (18.04.2016)