Dámy a páni, finálna verzia

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Zdaleka nefunkční příběh, fungoval docela dobře, člověk by nečekal, že sestříháním několika desítek snímku dohromady, vznikne celkem zábavné dílo Maďara, o kterém slyším snad poprvé, kde taky jinde by něco takového mohlo vzniknout. Bavil jsem se ne dějem, který za moc nestál, ale spíš kolik snímků a herců poznám, co by mohlo přijít za další střih, našel jsem si v tom spíš zajímavou hru s filmem. 4* zcela oprávněně, bavil jsem se, zasmál a ještě jsem si procvičil paměť. (29.07.2017)

Už jste někdy viděli film, kde jsou neustále se proměňující hrdinové? Pokud ne, pak vám Final Cut nesmí uniknout! Vše ostatní už bylo řečené a napsané přede mnou. Já jen doplním, že každý dějový záběr je podán z tolika úhlů, že vytváří fascinující celek, který pospolu náramně funguje! Úvod - https://www.youtube.com/watch?v=bvBij7XNg7k .Tanec a líbačka hýr - https://www.youtube.com/watch?v=g5ANGGu32S8 (05.08.2014)

Šikovně sestříhaný relaxační bonbónek, svádící k aktivní účasti v kvízu s časovm limitem... zjevně pan Pálfi viděl o několik filmů víc, a tak jsem si místo pohotových odpovědí často dosazovala pomyslné - tududum... Ani soutěživé roztěkanosti a poněkud únavnému dojezdu se nepovedlo zabránit mému rochnění se v super patetických klišé v žá(n)ru romantiky, už jen pro tu klasiku, chytlavé songy a průlety hvězd z poloviny galaxie, včetně těch vyhaslých... (13.08.2014)

Na divákovu počáteční otázku „kam mě to berete režisére?“, G. Pálfi (ne)jednoznačně odpovídá...na malou (filmovou) nostalgickou procházku. _Upřímně, celou první třetinu snímku, jsem se (neoprávněně) strachoval, aby se to nezvrtlo, v chladnou poznávačku bez emocí, zneužívající filmové klasiky, abych posléze definitivně rezignoval na vše a nechal se (včetně mého cynického já) volně unášet emotivním příběhem, starým jako lidstvo samo. _Názorný příklad toho, že v jednoduchosti je krása resp. síla a zejména ukázka, jak počáteční handicap přetavit v přednost. Říkám to pořád, nedostatek financí podporuje resp. podněcuje tvůrčí svobodu a představivost. Úsměvné, hravé, sympaticky drzé, překvapivě pospolu držící a inovativní, kdy Pálfi využívá (neplést si se zneužívá) klasické scény, následně je používá v jiných situacích a tím jim (i s vydatnou pomocí překvapivě voleného hudebního doprovodu) dává nový, netušený rozměr a spojuje (na první pohled) neslučitelné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mé (filmové) snění, by bylo, v dosti případech, od režisérova, odlišnější. Nevadí. I v tom tkví totiž kouzlo resp. síla Pálfiho experimentálního, podnětného snímku. Divák si do té mozaiky, může dosazovat „ty svoje“ snímky, postavy, scény.... a utvářet si tak, svůj final cut. 90% (03.03.2015)