Kto nastaví kožu

Delonova lehce sebeironická variace na americkou, či chcete-li Manchetteho francouzskou drsnou školu, ve které se povážlivě málo kouří, pije a souloží. Pokud nebudete zmateni z počtu jmen, kterých je víc než v telefonním seznamu Paříže, spolehlivě vás otráví dvě věci. Šílená hudba často užívaná v nepravý moment (obzvláště deprimující je ta anglicky nazpívaná odrhovačka s balalajkou) a zprasená noční automobilová honička. Typický atribut francouzské krimi je tady rámován tóny připomínajícími znělku majora Zemana a v podstatě spočívá jen ve zrychlených záběrech jedoucích aut, co během střihu stihnou navštívit autoklempírnu. V poznámce sekretářky směrem k postřelenému detektivovi, že by to Belmondo ve filmu snášel lépe, byl sympatický autorský nadhled, nicméně celek ukázal, že když dva dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž.. (10.10.2019)

Pokus o francouzskou variaci na americkou drsnou školu- konkrétně na filmové adaptace románů M. Spillanea. Složitou zápletku neřeší Delonův detektiv bystrým úsudkem, nýbrž tak, že nejprve někoho odpráskne a pak mu prošacuje kapsy. K takovému Aldrichovu Kiss Me Deadly a Miku Hammerovi má však přece jen daleko... (08.09.2008)

Typický francouzský film 80. let, který velmi dobře režiroval Alan Delon. Těm dnešním mladým to už nic neříká, chodí v teniskách a džinech se sakem a nevědí, že právě tento film odstartoval tuto módu. Do této doby se nosily polobotky, protože teniska byla brána jako vyloženě sportovní obuv, a nosit k tomu sako byl vrchol nevkusu. Ale zpět k filmu : hraje zde plno francouzských hvězd, které samozřejmě dnešní mladí neznají. Francouzský film je jiný, není tak polopatický jako americký film, kde to musí být vše jasné a průhledné, aby i méně chápavý divák "byl v obraze". Tento film mi svým pojetím připomíná "Samotáře" s Belmondem, ikdyž "Samotář" je přece o maličko lepší. Ale dle mého názoru zvládl réžii Delon na 5*. (23.05.2011)

Jako kriminálka to nefungovalo, jako thriller už vůbec ne.. ovšem jako parodie na oba žánry to nemělo chybu.. zejména geniální pojetí postavené na tom, že všechny postavy se příběhem i v těch nejvypjatějších situacích pohybují s naprostým klidem, hraníčícím téměř s nudou a nezájmem.. ať už je to postřelený Choucas (překřtěný na Lucase) ležérně vtipkující nebo unesená a právě znásilněná ležérně vtipkující Charlotte... (26.05.2004)

Alain Delon si zde jako režisér, scénárista a producent v jednom   vyzkoušel roli tvrdého lehkomyslného  poldy.  Tedy typ postavy, který v tehdejší  francouzské kinematografii proslul spíše v mém oblíbeném podání Jeana Paula Belmonda.  Belmondův šarm dokázal v některých případěch udělat i ze slabšího scénáře (Samotář) příjemnou podívanou.  Delon byl sice skvělý charaktení herec, a oceňuji, že po važných 60, 70. letech zkusil s osmdesátkami  zabrousit i do komediálnější polohy, ale podle mě je tady vidět, že mu (s vyjímkou skvělé sebeparodie v Poloviční šanci a Asterixovi) nikdy moc nešla.  Takového lehkomyslného poldu v rozumnějším podání si zahrál již předtím v Povídce o policajtovi, kde to fungovalo skvěle, ale zde to na mě působilo přece jen trochu nuceně. Hlášky podával celkem dobře, ale jak se měl pustit do rozsáhlejších pokůsů o humorné dialogy, moc jsem mu to nevěřil. Možná kdyby ta stylizace nebyla tak trochu okatě Belmondovská, ale příbližila se té umírněnější z Povídky, hned by to bylo lepší. Nebo kdyby nebyl alespoň příběh tak zamotaný, aniž by vyloženě sklouzl k přiznané komediální parodii, ke které to jinak nemělo daleko. Ale například korzovat s koženou s bundou a teniskami osmdesátkovému Delonovi ještě šlo, byl to hold člověk stylový. Moc se mi líbila taky ta jeho sexy sekretářka, které se taky povedlo pár hlášek  a (naprosto vážně!!!)  mi sedl i ten ulítlý hlavní hudební motiv, který mě vždycky po zaznění dostal aadekvátní nálady na sledování tohoto už trochu svérázného kousku.  Blíží se Silvestr, ale ani na ten by se to moc nehodilo. Ale tak...mám odškrnuto a zítra Stardance.:D A jedem: . ♪Boo-boo-boo-boo-boo-boo-boo-boo-boo♪ (04.12.2021)