Armáda tieňov

Příběh neobyčejné síly. Lino Ventura s kamenným výrazem tváře, jako vždy skvěle uchopil roli. Troufám si říci, že jí zajisté měl takříkajíc ušitou na tělo. Prostě i tentokrát se zhostil postavy Philippa Gerbier s imponující jistotou. Totéž platí i o herecké práci skvělého trojhvězdí Simone Signoret, Jean-Pierre Cassel a Paul Meurisse, kteří ve výsledku nepopiratelně předvedli doslova extra herecký koncert, jenž svým napětím dokáže zrychlit i tep. (12.10.2014)

Jean-Pierre Melville zúročil ve filmu svoje zkušenosti ve francouském odboji, kterého se účastnil. Režie, herecké výkony Lino Ventury, Simone Signoret, atmosféra, napětí, rytmus filmu, výborně vypointované, vše bezchybné, dokonalé. Při sebehorší vůli není co vytknout. Nemá smysl chodit kolem horké kaše, řekněme si to zcela na rovinu: tohle je dokonalý film !!! (13.10.2016)

Moc obtížně se mi budou hledat slova pro komentář, příliš silné emoce mnou otřásly, tuším, že tohle je jedno z nejlepších válečných dramat, co jsem kdy viděla (a samozřejmě nejsmutnějších). Uživatel flanker.27 to vystihl přesně, jak to vnímám já... pomník bez nabubřelosti, oslava bez fanfár, hold bez patosu a tiché dialogy... Atmosféra země, která je okupovaná nepřítelem, dokonale vyobrazená, jedné je z toho smutno a těžko... (18.01.2020)

Ve všech zemích okupovaných Německem během 2. světové války, byla životnost odbojářů pracujících v ilegalitě mizivá. Z těch, kdo v odboji začínali na začátku války se jejího konce dožil málokdo. Byli stavěni před často neřešitelná dilemata, nuceni volit mezi řešením špatným a ještě horším, osobní pocity a vztahy musely jít stranou. O tom všem vypráví "Armáda stínů" a bez zbytečných efektů, ale o to působivěji vzdává těmto statečným lidem hold. K neobyčejně realistickému dojmu z filmu přispívá civilní herecký projev aktérů, kvalitní scénář, hudba a především výborná Melvillova režije. (21.07.2007)

Moc neprožívám sólový klavír. To už musí být echt! něco, aby mne to oslovilo, či dokonce draplo za srdce. Nějaká fakt výjmečná skladba. Jistě, jsou takové. Ano, správně, jedna byla zde v tomhle filmu. Plus klasika - akordeon, smyčce. Jímavé, tklivé, dokonalé tóny. Jen velká škoda, že té hudby tam bylo tak málo. Ovšem o to více jsem si ji užila. Moc nemusím válečné filmy. To už musí být echt! něco, aby mne to oslovilo, či dokonce draplo za srdce. Ano, správně, tohle je jeden z nich. Byť o hrůzách kolem války, přesto krása. Dokonalá souhra všech účinkujících, zejména Lina, Simonky a Jeana-Pierra, kteří zastínili všechny ostatní, byť i ti ze sebe taktéž vymačkávali, co se dá. Jenže co naplat, když je to Lino, Simonka a Jean-Pierre, kteří hrají (co hrají, ti to prostě s těmi postavami vyloženě prožívají, žijí!) už jen pouhým pohledem, pohybem, výrazem ve tváři, nádechem a výdechem. A charisma z nich přímo prýští. Dlouhé scény beze slov. Vypíchnout musím zejména tu po útěku Lina (doslova Němcům z lopaty) v autě, vzadu se Simonkou, jejich "rozhovor" pohledy, doteky (jak se vzali za ruce, mne píchlo u srdce), mlčením. Nebo záběry na ztýrané oběti na židli. Zchátralý dům, kde se skrýval Lino, na mne dokonce působil (i přes svou ponurost a temnotu) nečekaně romanticky. No, a o té závěrečné scéně, to už ani nemluvím. To se mi snad na nejméně půl minuty srdce zastavilo. A to jsem přitom čekala, že to nebude žádná selanka. Takovéto filmy si někdy s psychikou pohrají daleko působivěji, než nejlepší horory. Rozžvýkají ji, a vyplivnou. Ale zážitek z dokonalého filmu to naštěstí vyváží. A stojí rozhodně za tu újmu, je vidět... ["Filmová Výzva 2019" - Willy Kufalt] (01.04.2020)