Bedári

2/2 Robert Hossein vtiskl Bídníkům novou podobu. V 80. letech už byla pryč doba dekorativního historismu 50. let, nový pohled přinesl více špíny a beznaděje. Stoická tvář Lina Ventury se stala synonymem pro nové tempo vyprávění, pro novou zkratku. Hossein se rozhodl některé detaily vynechat, například pád Fantine zobrazil v působivé montáži lidské tváře, která se z krásné stala k nepoznání ošklivou. Nelze se divit, že si Evelyne Bouix za takové mistrovství brzy vysloužila hlavní roli v jiné francouzské národní látce, v Edith a Marcel. (02.01.2021)

Pravděpodobně nejlepší filmová adaptace Bídníků, ve které režisér Robert Hossein zachoval snad všechny prvky Hugova románu. V kvalitním hereckém obsazení dominují Linu Ventura (podle mě typově i herecky dosud nejlepší představitel Jeana Valjeana) a Michel Bouquet (upjatý a nekompromisní inspektor Javert). Jediné, co mi trochu vadilo, byla absence notoricky známých dialogů (např. právě mezi Valjeanem a Javertem – i když se film díky hercům bez nich obešel) a až trochu přehnaně zobrazené utrpení na galejích (galejníci šlapající bosýma nohama v blátě by asi moc dlouho kameny netahali). Jinak sečteno a podtrženo – herci, kamera, výprava, dialogy, hudba, masky – všechno zkrátka vynikající. (21.02.2009)

Velmi mě překvapilo jméno pana režiséra. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Já ho mám totž zafixovaného jako toho charismatického muže s jizvou na tváři a pochroumanou nohou, který dobyl srdce krasné Angeliky. Lino Ventura byl úžasný, ale já pořád musím myslet na Jeana Gabina. Viděna dvoudílná verze, kterou uváděla ČT 1. (09.05.2012)

Hossein dokáže vytvořit místy pořádně působivou, mrazivou atmosféru. a některé pasáže jsou vskutku velmi povedené. Z příběhu je toho, ale dost vynechané. Pro mě velmi důležitý Thénardiér má dost málo prostoru (a hraje ho Jean Carmet, který se mi na to nehodí.) Ve druhé části se Hossein začne vyžívat v různých zpomalovačkách, flashbacích a podobných uměleckých záběrech. A takhle se podle mě Bídníci moc vyprávět nedají. Kdybych ten příběh neznal, asi bych se úplně ztratil a vůbec by mě to neoslovilo. Tak třeba závěrečná Valjanova smrt je ztvárněna možná zajímavě, kde je to dojemné shledání s Cossetou a Nicolasem? Kde Thénardierovo předání informací Nicolasovi, na základě kterých Nicolas pozná, že ho Jean Valjean zachránil? I Javertova smrt je ztvárněna možná zajímavě, ale divně. A taky je tam pořád tma. Asi pokus o temnou atmosféru, ale místy není skoro vůbec nic vidět. Ovšem, Lino Ventura hraje jako o život a Bouquet se pro tuto snad narodil. (17.05.2019)

Vzít monumentální bichli rozměrů Bídníků a převést ji na filmové plátno tak, že se podaří vystihnout jejího ducha, to je umění. Uměním, ač jiného druhu, je také vykuchat z ní veškeré důležité dějové body a přitom se k ní nepřiblížit ani na píď. Síla knihy netkví v dějové linii ani v nějaké té kritice nespravedlivého společenského řádu, její skutečná síla leží v odbočkách od děje, v zdánlivě nepodstatných líčení alá popis bitvy u Waterloo, v mnoha vedlejších postavách, jejichž vliv na hlavní příběh je minimální, v makabrózních pasážích, které s uličnictvím brakové literatury pomrkávají na čtenáře a připomínají mu, že čtení je taky (nebo hlavně?) o zábavě. Nic z toho se zde nenachází, místo toho se Hossein puntičkářsky soustředil na to, aby vynechal co nejméně zastávek Valjeana na cestě z galejí až k závěrečnému konci a to stylem, že většina filmu spíš připomíná ilustraci k vydání určenému pro žáčky prvního stupně základní školy. Většinu doby to navíc šustí papírem takovým způsobem, že jakoukoli scénu, která k vyprávění používá vyloženě filmových prostředků (třeba stylově neoriginální bitva na barikádách), jsem hltal s nenasytností alkoholika, co si dává své první ranní pivo. Jest vtipné, že to, co se tak Hosseinovi podařilo vystihnout nejlépe, byla unylost Cosetty (zlatá Eponina, ta je v kontrastu s ní čistou esencí pořádné ženské a dal bych ji před C. přednost tisíckrát), otravnost Maria a vůbec unylost celé jejich milostné linie, což je ovšem nejspíš nějaké dobové klišé, jelikož při nedávném čtení Hraběte Monte Crista jsem na podobnou uvzdychanou lásku narazil taktéž. To je ovšem na podobně ambiciózní dílo poněkud málo a jako takové vidím jeho účel pouze v tom, že nějaká uvědomělá a líná paní učitelka tím může zabít pár vyučovacích hodin, kdy to pustí žákům místo toho, aby jim musela o Bídnících vykládat s vědomím, že většina z nich se ke knize nepřiblíží ani omylem. (10.07.2014)