Je ťažké byť bohom

Čo to vlastne bolo? Rozhodne to nebol filmový odraz Pietera Bruegela staršieho, ani Hieronyma Boscha, ako som pôvodne (naivne) očakával. Nebol to žiadny strhujúci rev nepreberného kvanta symbolov. Germanov posledný počin ponúka technicky veľmi plastickú, narcisticky obscénnu, voči divákovi maximálne apatickú a vonkoncom nič užitočné nehovoriacu (alebo posolstvo úspešne topiacu) ilúziu stredovekého sveta ako z nekonečnej (pre mňa cinefilnej), znudene hnijúcej nočnej mory . Adept na najbizarnejší filmový kult, pri ktorom je ťažké byť divákom. (03.04.2015)

Před třemi lety měly Vary Turínského koně, loni Pole v Anglii a letos je to tento černobílý film, který testuje divácké limity. Buď si z toho utrpení budete chtít mrsknout do očí řídké hovno, nebo vás to zcela strhne. Nic mezi tím, byť práce s mizanscénou a rámováním je vynikající, místy připomínající Marketu Lazarovou, a to nejen obrazem, ale i hrubostí a surovostí. Svůj silný potenciál však film nevyužil a do kánonu se nikdy nezapíše. [49. MFF KV] (09.07.2014)

Nejhnusnější film za hodně dlouhou dobu. Po celou stopáž je snad v každém záběru špína, bordel, bláto, sračky, chcanky, krev, vnitřnosti a tak podobně (omlouvám se, ale slušnější slova nedokáží skutečnost vystihnout). Co zbylo z předlohy Strugackých, odvyprávěl komentář. Zkouška odolnosti diváků vznikala 13 let a nevím, zda se máme chlubit, že se točila u nás. (14.07.2014)

Takhle dlouhé to musí být, aby to člověk nenáviděl, potom začal milovat, následně už zase nenáviděl a nakonec si vzpomněl, že to miluje. Hned má jeden ze života větší radost. Ideální film pro takové diváky, kteří se sami sebe ptali, jak by to mohlo vypadat, kdyby se Annaud ve Jménu růže nikdy nevymotal z podhradí. (Pro bližší poznatky viz komentář páně Andrease.) (16.11.2019)

1) Mizanscéna. Je třeba si vzpomenout na pravý původ tohoto slova - v originále mise en scène, tedy doslova "pokládat" "na" "jeviště", umisťovat objekty a postavy na tu část divadelních prken nebo prostoru před kamerou, jež bude pro následujících málo desítek minut náhražkou světa, a to náhražkou o to věrohodnější, jak lépe se vám podaří ony objekty poskládat. A German prokázal genialitu právě v tom, jak dokázal zahustit, vymodelovat, učinit dokonale plastickým a hmatatelným tuto filmovou mizanscénu a tím i celý svůj fikční svět. Jako návštěvník Ermitáže žasne, jak je každý kousíček palácových sálů vyzdoben ornamenty a pozlátkem, zde člověk žasne, jak je každý kousek imaginárního prostoru vyplněn špínou, bahnem, tlejícím dřevem a tlejícími lidmi. 2) Kamera. German jako jeden z největších poetiků filmové kamery ji tentokrát propůjčil službám mizanscény, jeho detailní a intimní záběry nám umožňují takřka se dotknout všeho, co po tři hodiny tvořilo svět planety Arkanar a díky jí a mizanscéně i celý svět divákův. 3) Syntéza. Film o dilematu nezúčastněného pozorování vs. zúčastné spoluodpovědnosti díky kameře, mizanscéně a rezignaci na vyprávění děje, který by divákovu pozornost odváděl od blízkosti vší špíně a bahnu Arkanaru, umožňuje skutečně prožít toto dilema. Vždyť díky všem těmto postupům je v divákovi docíleno přesně toho, co se udává hlavnímu hrdinovi - být nenávratně a osudově vtažen do cizího světa, ať již jiné planety či fiktivního světa filmu. (05.03.2015)