Réžia:
Václav GajerScenár:
Zdeněk MahlerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Luboš FišerHrajú:
Václav Voska, Jiřina Jirásková, Eduard Cupák, Consuela Morávková, Hana Brejchová, Josef Kemr, Viola Zinková, Jan Libíček, Ferdinand Krůta, Vladimír Stach (viac)Obsahy(1)
Na oblíbeného rozhlasového hlasatele si kolegové nachystají trapný žertík: kolegyně se mu v telefonu vydává za zamilovanou ctitelku. Osamělý muž zavětří milostnou příležitost a nic netuše, jme se pátrat po totožnosti neznámé ženy... S paradoxy si pohrávající pohled do zákulisí médií i na svéráznou milostnou zápletku však přesto neupoutá, je zbytečně rozvleklý. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (36)
Výborná komedie s Václavem Kostkou a Jiřinu Jiráskovou. Atmosféra doby je zřetelná a intelektuální prostředí rozhlasu inspirující. Jeden z mála českých filmů, který skrze "české poměry" na mne nepůsobí depresivně. Je to zřejmě tím, že postavy filmu nepředstavují "reprezentativní vzorek" obyvatelstva. ()
Škaredý námět Ilony Bondyové a Zdeňka Mahlera ve formálně dobrém, standardním provedení 60. let. Pro ošklivost myšlenky něco takového točit (ve stylu italské nové vlny) nemohu dát více než 2. Podruhé bych určitě nechtěl vidět, o to více bych přál opakované promítání tvůrcům filmu a hlavní protagonistce, Jiřině Jiráskové, zvláště hlasitě... ()
Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih. ()
Zdeněk Mahler patří k lidem, u kterých, ať dělají, co dělají, máte pocit, že to vždycky dělají maximálně precizně. A o jeho scénáři k "dramedii" Jak se zbavit Helenky to platí také. Zápletka je sice jednoduchá, ale ohromně působivá, navíc ve skvělém podání dvojice Václav Voska - Jiřina Jirásková. Obzvlášť se mi líbilo, jak film postupně černal. ()
Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. ()
Reklama