Blbý a blbší sú späť

Návrat sešlého a sešlejšího, tupého a tupějšího, absurdního a absurdnějšího, nebo vtipného a vtipnějšího? Tak či onak, bez ohledu na to, kdo je z těch dvou jen blbý a kdo je ten blbější, se jedná o návrat s prošlou záruční lhůtou, přesto je to ještě stále poživatelný pokrm. Po dvaceti letech se přímo navazuje na předchůdce a zcela se ignoruje existence přes deset let starého prequelu. Dozvídáme se zcela absurdní cestou, jak Lloyd (kdo ví, proč tak dlouho truchlí po své milované lásce) trávil dvacet let v léčebně a přitom jen předstíral svoji apatii vůči okolí i Harrymu, který ho tam chodil po celou tu dobu vytrvale navštěvovat. Vzápětí, bez nějaké výraznější pointy, se přesuneme k zápletce, kterou představuje ledvina, kterou Harry nutně potřebuje, ale potencionálních dárců je pomálu. Nezbývá než si je opatřit, tudíž vypravit se za nimi. Větším šokem pro oba bude zjištění, že má Harry krásnou dceru, o jejíž existenci neměl donedávna tušeni. Všechno nakonec bude jinak. Poslední třetina přichází s vydatnou porcí zvrat(k)ů a v podstatě tak popírá to, co se do té doby řešilo. Ono je to stejně jedno, protože zápletka, dá-li se to tak vůbec nazvat, není ničím objevná, jen jde o to, aby se už eskapády dvou výtečníků naplno rozjely a film nestagnoval. A to se opravdu děje v nečekaně dobrém rytmu, kdy film rychle odsýpá a každou vteřinou baví, i za cenu nesrozumitelných gagů, jejichž intenzita postupně roste. Důležité je, že Jim Carrey je v komediální formě, vrásčitý a velmi zábavný ve svých sto+jedna grimasa na víc. Konečně má po dlouhé době na kontě regulérní kino film, i když dávno není superhvězda, přece jen dokazuje, že coby komik je stále extratřída. Za svůj téměř dvouhodinový pobyt na scéně semele snad všechno, co mu dala i nedala jeho kariéra, včetně nenápadného připomenutí jeho nejslavnější role Ace Ventura, pochopitelně přidá ještě něco neokoukaného navrch a filmu nasadí výborné tempo, které vydrží až do konce. Jeho kolega Jeff Daniels ve velkém stínu, ale s tím jsem počítal. Když se to tak vezme, ve stínu zůstali vlastně všichni herečtí "kolegové", ale jako celku všichni posloužili více než dobře. Rob Riggle ve dvojroli, to už s ním byl v krátké době můj třetí film, kde hrál. Laurie Holden po delší době ve výraznější roli zákeřně intrikující dědičky. Objev Rachel Melvin v roli dcery se uměla dobře popasovat s rolí sympatické blbky. Nejhůře to odnesl někdejší sex symbol osmdesátých let Kathleen Turner, pro níž to byl také návrat na plátna kin, přičemž její vizáž už takový úspěch neslavila. Děj v sobě kloubí road movie, méně výraznější než v jedničce, a groteskní komedii, která kašle na divácké i režijní zásady, a ve své podstatě je mimořádně prostinká. Scénář nahrubo naškábal několik výsledných obrazů scén a dále se výrazně počítalo s Carreyho mimořádnými improvizačními schopnostmi, z kterých často a rád ve svých filmech těží. Dopadlo to přesně tedy podle toho, jak jsem předpokládal. Carrey zhusta baví, ostatní ho adekvátně doplňují, čímž vzniká dojem narychlo natočeného bijáku za nízké finanční náklady. Lacinost z filmu přímo dýchá. Odráží se to i na režijních postupech, které jsou mnohdy až amatérsky vystavěné. Improvizace je někdy až přespříliš, proto některé gagy postrádají smysl i pointu. Nechybí ani takové provařené manévry, jako jsou záměna identit na vědecké konferenci nebo nesmyslné nastrčení postav, které již jednou zemřely (viz dvojrole Roba Riggla). Přes všechny výtky má tahle komedie náboj, jaký jsem třeba u jedničky postrádal. Dokonce nechá na svého předchůdce nejednou vzpomenout, když diváka čeká srovnání jedničky s dvojkou v závěrečných titulcích, nebo se projedeme jejich originálním vozítkem, co už (od minulého dílu) něco pamatuje. Jsou to takové milé drobnosti, které skládají groteskně-nostalgický řetězec, který má velký nárok pobavit ve velkém měřítku. Bratři Farrellyovi jsou stále sympatičtí režijní blázni, kteří dokáží vše dovést až do ad absurdum, do toho jim v jejich pošahanosti pomáhá zábavně šílený Jim Carrey, a aby toho nebylo málo, celé to má švih a spád a originalitou se v detailech nešetří. Je vůbec div, že tvůrci ještě šli po dvaceti letech do pokračování, které svoji kvalitu a současně i nekvalitu jistě má. Nejedná se o žádný sofistikovaný humor, ale ani to příliš nepodléhá vlezlému typu humoru. Zřejmě je to také jedna z mála posledních příležitostí, kdy velkého Jima Carreyho můžeme vidět na plátnech kin, kam bezesporu patří. 80% (26.12.2014) (menej) (viac)