Orange Is the New Black

1.-4. série: První série mě moc nenadchla a chtěl jsem se seriálem skončit. Nakonec jsem mu dal ještě šanci a nelitoval jsem. Žádný etrémní zážitek to nebyl, spíš jen vězeňská oddychovka, která občas bavila, dokázala být i napínavá, někdy se ovšem řešily kraviny a člověk musel přetrpět některá ta ženská témata. Osobně bych řekl, že sudé série (2 a 4) byly lepší než ty liché (1 a 3) (nejlepší sérií byla a zůstala série druhá). 5. série: Dobré a vtipné momenty se určitě našly (top je asi Litchfield got talent), bohužel tu byla spousta balastu a co je asi nejhorší, je to, jak se snažili být hrozně politicky, nábožensky, rasově korektní a sluníčkoví. Tato série byla zajímavá otočenými rolemi vězeň/bachař. 6. a 7. série: V závěrečných dvou sériích to šlo ještě víc z kopce, což mě donutilo srazit hodnocení na finální 3 hvězdy. V šestce se zpočátku ještě objevovaly scény, které dokázaly vyloudit úsměv na tváři, ale obě série se už nesly v rytmu řešení samých kokotin, tak typických pro dnešní dementní US společnost. Dost těžce jsem se tím prokousával a sledoval to mnohdy jen jedním okem. Některé postavy byly až nesnesitelně otravné. No, podtrženo sečteno, tento seriál se rozhodně k mým oblíbeným nepřidá. PS: Předpokládám, že obecný pohled na seriál od ženského publika bude značně pozitivnější. (24.11.2016)

Jenji Kohan a opět její fantastická schopnost stvořit komplexní, zdánlivě vedlejší postavy, které dodávají celému příběhu mnohdy větší šťávu než hlavní protagonistka. OITNB je celkově nesmírně kompaktní záležitost, kde jsou k vidění tuny vynikajících hereckých výkonů (a to jak bělošských, tak černošských či hispánských) a spousty citlivých, velmi dojemných životních příběhů, které se zajímavě vyvíjí a často vzájemně proplétají. Zároveň se z určitého pohledu může jednat o menší hru s diváckými očekáváními, neboť OITNB lze jen stěží klasifikovat jako „syrové vězeňské drama“, ve kterém by hrdinky sváděly neutuchající každodenní boj za přežití v lapáku. Co vás na první pohled může zarazit, je vcelku mírný vězeňský režim, kde je ve větší míře umožněn volný pohyb po zařízení a přilehlých prostorách. S trochou nadsázky lze konstatovat, že jde o jakési „rodinné prostředí“, které je pro některé vězenkyně stravitelnější než život na svobodě, kde se o sebe musí samy postarat. Může to znít lehce absurdně, ale pro některé postavy v OITNB je vězení spíše domovem, ve kterém mají dokonce něco jako svou rodinu. Nezřídka kdy jsou hrdinky prezentovány jako oběti špatné a zlé společnosti, která jim nebyla za života „venku“ schopna zajistit odpovídající podmínky, a proto nakonec skončily ve vězení. Spíše než „pure prison story“ je tak OITNB v drtivé většině konverzačním/sociálním dramatem, které je občas odlehčeno nějakou pekelnou hláškou... What'd you guys do about pussy in Iraq anyway? Did you fuck camels? Postavy jsou zde navíc napsány velmi citlivě, ale přesto tak nějak civilně a uvěřitelně, tudíž veškeré emoce budete v menší či větší míře nuceni prožívat jako jedna žena (obyčejně se říká "jako jeden muž", ale tady je těch žen přece jen nezanedbatelně více :))) (05.09.2014)

Baví mě, jak se nejen Piper, která se do vězení dostala jakoby omylem, ale všechny charaktery vyvíjí. Baví mě odskakování do doby na svobodě, které strašidelnou ženskou hodí do zcela jiného světla. Naopak mě nebaví momenty, kdy mi příjde můj intr před lety nepohodlnější než tohle vězení. Už nevím, co mě k Oranžový vedlo, ale dneska, jak se blíží konec druhé série, si začínám rozplánovávat porce, protože se ještě nechci s tímhle babincem loučit. Zvláštní je, že hlavní postava mě tolik netáhne, zato vedlejší skoro všechny. Jediný castingový lapsus vidím v obsazení Jasona Biggse - ty Prcičky z něj čiší na sto honů. Kdo se z nich ale dokonale vymanil, je Natasha Lyonne, i když stále je tendence jí obsazovat do rolí silných, trochu obhroublých žen se sklony k nevyžádanému poradenství, ale jinak je to herečka famózní, tady to rozjíždí na celý čáře. Další trefa je v podobě Laury Prepon ze Zlatých sedmdesátek, tentokrát černovlasé a mnohem drsnější. Taky celá černá parta je dechberoucí, nejvíc Lorraine Toussaint jako Vee, co naskočí až do druhé série. Nechybí tu ani náboženská fanatička, buddhistka, transka, ruská šéfkuchařka, svérázná ostraha ... a stejně jako všude se tu drbe, droguje, nenávidí i miluje, sexuje, něco se shání a něčeho se tu zbavuje. Super scénář dovoluje herečkám špičkově odehrát lidi z masa a kostí, ke kterým - teď nevím, jestli bohužel nebo bohudík - si vytvoříte vztah, a v rolích se vyřádit (kde všechny ty úžasný herky vzali?). A že to občas z dáli zavoní telenovelou ... nic nemění na tom, že se jedná o neskutečně vybroušenou a chytlavou záležitost. . PS: neskutečná gradace střemhlav druhou řadou, ale místo třetí série se raději věnujte háčkování, to nebude taková marnost - tohle je škola zlomených srdcí říznutá vyšší dívčí a sešup do rozčarování. (01.08.2014)

Tráva sice skončila, ale Jenji Kohan přichází s dalším vtipným kouskem, který se nese přesně v jejím stylu. Takže o nekorektní a trochu drsnější humor tu rozhodně není nouze. Pilot - 80% Po trochu pomalejším rozjezdu nabírá seriál zhruba ve druhé třetině na obrátkách a s přibývajícími díly se z něj stává takřka čistokrevné drama, kde je sice stále místo pro úsměvné momenty, ale z finále vyloženě tuhne krev v žilách. 1. série - 90% Druhá řada za tou první v ničem nezaostává, vývoj děje i postav je stále parádní. Jistě, fanatické obdivovatelky mrchy Alex pláčou, že tu byla tak málo, ale na ní seriál skutečně nestojí. 2. série - 90% (19.07.2013)

TV-seriál. Útěk z vězení v ženském podání, zaměřený na charaktery postav. První dvě série hodně navnadili, ale bohužel, jak už to převážně u seriálů bývá (neříkám, že u všech!), šla kvalita každou řadou dolů. | 1.série (85%), 2.série (85%), 3.série (80%), 4.série(75%), 5.série(75%), 6.série(70%), 7.série(60%) > Průměr: 76% (4*) | (02.12.2019)